Ruční kresba je pro mě alfa a omega řemesla, říká ilustrátor a vítěz Czech Grand Design Michal Bačák

Výtvarník Michal Bačák vyhrál Czech Grand Design 2024 v kategorii Ilustrátor roku. O vítěznou cenu se ucházel s návrhem intarzie pro pražský bar Forbína, který nedávno prošel úspěšnou rekonstrukcí. Čerstvě dostal za ilustraci i cenu EDIDA 2025.

Určitě ano. Intarzie vyžaduje jiný způsob myšlení než kresba na papíře. S nápadem ji vytvořit přišli páni ze studia Olgoj Chorchoj, kteří mě také oslovili.

Jejich ateliér totiž rekonstruoval prostory kavárny Slavia a zmíněného baru, stále probíhá rekonstrukce restaurace Parnas, jež tvoří spojený komplex. V interiérech se pracovalo s dřevěným obložením, zachovala se i původní intarzie z 20. let minulého století. Bylo logické v tomto duchu pokračovat.

Intarzie dopadla podle mých představ a velký podíl na tom má i perfektní řemeslné zpracování, kterého se ujal designér Jakub Pollág ze studia Zeitgeist.limited.

Fantaskní krajinu, která má i prvky z divadelního prostředí. Forbína stojí naproti Národnímu divadlu a připadalo nám, že je to hezké propojení.

Intarzie zvolenými detaily trošku připomíná i divadelní hru Sen noci svatojánské, ale i Janáčkovu operu Liška Bystrouška.

Mám a moc. Od dětství miluji například filmy výtvarníka Karla Zemana. Příběhy a mýty mám rád dodnes.

Mám rád i historii, hlavně pravěk, středověk, nebo 19. století, konkrétně období biedermeieru. Při práci s chutí poslouchám různé audioknihy, například Píseň ledu a ohně od George R. R. Martina. Takové příběhy a období mě vždy pohltí.

Vážím si všech kolegů, kteří mají skvěle zvládnutou digitální ilustraci. Mně to ale není blízké. Přiznám se, je to i tím, že jsem trošku nemožný v technice. Ruční kresbu si hýčkám a rád si ji obhajuji před umělou inteligencí. Je pro mě alfa a omega řemesla.

Papír, tužka, štětec a barevné pigmenty, to je moje! Nejsem staromilec, ale klasickou ilustraci mám rád. Někdy mám i pocit, že moje kresby jsou jakoby „zaprášené“ dávnou historií.

Před lety jsem v zásuvce již nepoužívané základní školy našel v původní školní lavici anilinky. Nikomu nepatřily, děti už ve škole nebyly. Odnesl jsem si je domů a začal je používat. Měly svěží barvy, měl jsem je rád, ale po čase kresby začaly blednout.

Proto teď používám přírodní akvarelové pigmenty. Pracuji také s fixy a z nedávné návštěvy Hongkongu jsem si přivezl plakátové barvy podobné kvaši. Moc se těším, až je zkusím.

Kdepak, je to automatická kresba. Pro mě je dobrodružství nevědět, jak se ilustrace na prázdném papíře vyvine. Zjišťuji to postupně a nedělám si ve volné tvorbě ani skici. Ty vytvářím jen pro potřeby klientů, aby věděli, do čeho se mnou jdou.

Vystudoval jsem produktový design, ale utekl k ilustraci. A jsem rád, že jsem si ji později obhájil nejen na papíře.

Navrhoval jsem kresbu na porcelánové talíře, keramiku, ale i skleněnou vázu. Konkrétně šlo o spolupráci se sklárnou Moser. Nebylo to snadné, motivem jsem se musel přizpůsobit technice pánů rytců.

Rytce, s nimiž jsem na váze spolupracoval, považuji za nejdokonalejší mistry. Mají díky svému umu i rytířské tituly a jsou báječní i lidsky.

Atypická byla i práce na rám jízdního kola. Oslovila mě značka Festka, abych vytvořil „porcelánové“ kolo pro sběratele jízdních kol z Asie. Kreslil jsem přímo na konstrukci a všelijak jsem se rámem proplétal se štětcem v ruce.

Stál jsem na lešení a musel postupoval při práci rychle a hbitě, přitom mám v povaze tvořit v klidu a pomalu. Ale moc mě to bavilo!

Sgrafito jsem vytvářel pro báječné manžele Leníčkovy, kteří jsou zarytí „Litomyšláci“ a mají svoje město moc rádi. V ulici, které se podle renesančního stavitele Matěje Kakase říká lidově Kakaska, jsem jim tohoto velmože zvěčnil na fasádu domu.

Litomyšl je krásné historické město a přirostlo mi k srdci. V lékárně na náměstí jsem ještě maloval na stěny florální motivy a pak vyzdobil klenby v interiéru rodného domu Bedřicha Smetany.

Režisér Ondřej Pilař a scénograf Petr Vítek ze Slovenského národního divadla si přáli tapiserii k připravované opeře Nabucco od G. Verdiho. Další výzva, která ke mně tak nějak sama přišla, aniž bych jí šel naproti.

Rozhodl jsem se vytvořit mezopotámskou oázu, lehce inspirovanou renesancí a raným barokem. Strašně zajímavé bylo sledovat ilustraci nakreslenou na standardním formátu, která byla přenesena na látku ve velkoformátovém měřítku.

Ano, Ostrava má neuvěřitelné kouzlo ve své rázovitosti. Jsem strašně rád, že jsem tam mohl vyrůstat.

Například když jsem jezdil s rodiči tramvají číslo dvě do ostravských Vítkovic, lidé ve voze říkali, že se mají ty vysoké pece zbořit. A teď je z nich druhá nejnavštěvovanější památka v Česku.

Ostravským klenotem je pro mě i gotický kostel svatého Václava a vilové čtvrti tehdejších uhlobaronů. Tam si připadáte jako v Londýně, v tajemných příbězích anglického spisovatele Charlese Dickense.

Navíc jsou tam skvělí lidé a setkání s Ostraváky je pro mě vždycky osvěžující.

Ano, chodil jsem kolem jako dítě a bál jsem se ho. Je zřejmě od sochaře Augustina Handzla, který v Ostravě tvořil od neobaroka až po modernu. Jeho putti sedí na tamních římsách a vypadají jako z filmu Panna a netvor od režiséra Juraje Herze. Mimochodem, ten strašidelný patník je tam dodnes.

Lidé, kteří jsou kolem mě. Cítím se s nimi skvěle a musím říct, že mám na ně opravdu štěstí. Mám pocit dobré víry v lidi.

Radost mi dělá i zahradničení. Vyrostl jsem sice ve městě, ale u moravského Kyjova, kde teď bydlí rodiče, mám ovocný sad.

Vysazuji v něm staré a krajové odrůdy ovocných stromů. Trpělivě čekám, jak se jim bude dařit. Loni jsem měl hezkou úrodu švestek. Jsem spokojený, jen občas lamentuji, že zahradník má čtyři nepřátele.

Jaro, léto, podzim a zimu. Ta je díky globálnímu oteplování mírná, například meruňky na jaře brzy nastartují, vyraší květy a pak je spálí mráz. V tu chvíli je po letní sklizni. Jsem ale optimista a na letošní meruňky se těším.