Rozsviť světlo, ať je vidět. Film není o kapele Už jsme doma a Martinu Velíškovi, ale o tom, nenechat druhého padnout

Když jsem film viděl, došlo mi, že není klasickým dokumentem o kapele, ale spíš je o přátelství obou protagonistů.

Míra Wanek: Bohužel tady nemůže být Romek Hanzlík, který s ideou filmu přišel, ani Václav Kučera, protože oba v roce 2019 náhle zemřeli, takže to mohu říci jen zprostředkovaně. Vím, že od začátku byl jejich záměr, aby to nebyl film ryze o hudební kapele, o historii kapely.

Navíc, když jsme měli dvacet let, tak vznikl film Puding, který byl vlastně takovou mozaikou historie kapely. Jejich záměrem bylo od začátku postavit film na dvojportrétu. Hudba kapely a její život tvoří pozadí.

Film ukazuje ohromnou roli přátelství. Jak pomáhá překonávat krize, které se nutně objevují?

Míra Wanek: Kdysi dávno jsme se bavili s Martinem Zbrožkem, jestli by s námi chtěl hrát, protože po odchodu Jindry Dolanského jsme hledali cestu, jak dál bez saxofonu. Jednou z variant byly housle Martina Zbrožka.

Přišel na zkoušku, chvíli s námi byl a říkal - já bych to mohl hrát, ale musím být s lidmi, se kterými se kamarádím. Myslím, že to tak máme všichni. Není to symfonický orchestr, kde jsou lidi zaměstnaný a najímají se tam. To, že docházelo postupem času k různým personálním změnám, je z mého pohledu logické, protože ne všichni vydrželi tempo. Nemyslím si, že bych byl diktátorem, i když se vyžaduje určitá disciplína, protože se skladby píšou do not.

Jak těžké bylo převzít film po někom?

Radim Špaček: Technicky to těžké nebylo, protože byl natočený materiál, ve kterém bylo velmi snadné se zorientovat. Po Václavovi Kučerovi zůstala synopse, představa, o čem film má být.

Se střihačem Vilémem Šrailem, který byl i kameramanem, takže byl od začátku u všech natáčení, jsme si na to sedli, zorientovali jsme se v materiálu a zjistili jsme, že tam není vůbec nic o genezi kapely, o FPB, o vzniku Už jsme doma a o zrodu přátelství Míry s Martinem. To jsme museli dotočit.

Šli jsme po důležitých věcech, jako kdyby to byl můj film nebo jsem zaskočil za kolegu. Zvláštní to bylo psychologicky, protože jsme se s Václavem Kučerou v devadesátkách hodně stýkali, hodně jsme spolupracovali. Dělali jsme pořad 60 pro Čestmíra Kopeckého, dělali jsme spolu rozhovory se zahraničními hvězdami Nickem Cavem, Blixou Bargeldem a Natachou Atlas. Jen nemám zodpovězenou otázku, co by na výsledek řekl Václav.

A jsem rád, že tady padlo slovo přátelství, protože pevné přátelství je hlavním tématem filmu. Opravdu to není film o kapele, hudební film, je to spíš zpráva o tom, co je motorem přediva vztahů. Je to spíš o tom, nenechat druhého padnout na dno, všímat si lidí okolo sebe a mít empatii.

Míra Wanek: Doplnil bych, že když jsme se poprvé setkali s Radimem nad filmem, tak jsem se mu pokoušel dodat kuráže právě v tom ohledu, aby se pokusil vytvořit svůj film, samozřejmě s materiálem, který má k dispozici. Určitě bylo strašně těžké se od toho odpoutat. Druhá věc, kterou jsem mu říkal, byla, že já jako subjekt filmu do toho nijak zasahovat nebudu a že nemá žádné omezení typu tohle nesmíš publikovat.

Pro mě osobně byla podstatná otázka alkoholismu, jak obtížně se bojuje s tím, když devastuje někoho blízkého.

Míra Wanek: To je určitě, to je jedno z témat, ale řeknu to tady otevřeně, že to byla jediná výjimka z toho, že jsem řekl, že nebudu zasahovat do filmu. Měl jsem obavu, aby to nebylo černobílé, že Martin je ten ďábel, který se dostal úplně na scestí, a já se toulám po světě s velikými úspěchy. Ani jedno ani druhé to není.

Od tohoto akcentu, který tam možná v praprapůvodním záměru byl, upustil i Václav Kučera a Radim potom opustil úplně černobílé hodnocení dvou hlavních postav filmu.

Nicméně vyhnout se tomu nedalo a ani to nikdo nechtěl. To, jak se s tím vyrovnat, je strašně obtížné a trvá to vlastně dodneška. Martin se z toho nakonec dostal, ne úplně vyléčil, ale dostal. Nicméně s nemocí, kterou mu to způsobilo, se potýká dodneška.

Samozřejmě je dál členem kapely, dál nám bude dělat obaly a dál pokračuje ve své vlastní výtvarné práci, ale je to čím dál obtížnější. Teď udělal ilustrace ke Grónským pohádkám. Skvělé, všichni jsme z toho měli strašnou radost, ale zároveň s obavami vyhlížíme další práci a vlastně se děsíme, jak to bude probíhat.

Radim Špaček: Snažil jsem se k tomu přistupovat citlivě, protože jsem věděl, že to bude jedno ze stěžejních témat. Naštěstí je Martin velký šoumen a nebere se velmi vážně. Má nad sebou velký nadhled. V mnoha ohledech je to padlý anděl, je velmi zábavný, což je možná pozůstatek bujarých alkoholových dýchánků.

Zároveň za to zaplatil dost krutou daň, tvorba už nikdy vznikat s takovou lehkostí a s takovým šmrncem nebude. Když teď něco dělá, tak je to opravdu tvrdě vydřené.

Film je i o vyrovnávání se s odchodem blízkých.

Radim Špaček: Nejenom o vyrovnávání se s odchodem blízkých. Myslím si, že je tam i náznak linky, že to přes děti pokračuje dál. Jen tam závěrečný koncert Už jsme doma z Meet Factory, kde s nimi hrajou Romkovy děti.

V tom je velká naděje, že něco po nich zůstalo a energie se přetavila do dětí, které třeba budou pokračovat v něčem, co dělali rodiče. Syn Václava Kučery je kameramanem, studuje FAMU, pomáhal nám s filmem. Kdybych to měl shrnout, co jsou hlavní témata, tak je to opravdu přátelství a naděje.

Ale ve filmu zazní i nepravda. Nemyslím, Míro, že bys byl nepolitický, jak říkáš.

Míra Wanek: To je možná pravda, ale ne v tvorbě, i když i v ní by se to dalo najít. Shodou okolností možná právě v písni, ze které se převzal titul filmu. Ta píseň vznikla v březnu 1989 a byla míněna ryze politicky, což byla pro mě výjimka.

I deska, kde jsi reagoval na uprchlické téma, byla vysoce politická.

Míra Wanek: To už jsem se fakt hodně naštval, lodička s uprchlíky ve Středozemním moři mi připadala jako tající kra, která se nakonec rozplyne. Je z ní malý talířek ledu a i ten se rozplyne a stane se vodou. Beru témata hodně zeširoka, a když si člověk vrstvy promyslí, tak se dostane k něčemu zcela konkrétnímu, do momentu, který může být jako v tomto případě ryze politický.

Používám zásadně slovo uprchlík a nesnáším slovo migrant. Prostě mi to přijde jako nadávka. Prostě jsou to uprchlíci. Ale uprchlíci pro mě nejsou věc politická, ale humanistická. Když někdo potřebuje pomoc, tak mu prostě musím pomoct.