Rozpačitý Konec masopustu v Divadle na Vinohradech

Příběh sedláka Krále, tvrdošíjně odolávajícího vstupu do družstva, pojal Topol jako básnické podobenství pohřbívání masopustu tradičním průvodem maškar, násilně ideologizované jako pohřeb „soukromého sektoru“. A do něho vsadil přesně napsané postavy odrážející polarizaci vesnického společenství 50. let.

Ve Františákově inscenaci je ale Topolův obraz vesnice rozmlžený dobově vágně pojatými a matoucími kostýmy počínaje, a afektovaným jednáním postav, jež hru zkresluje do laciné komedie, konče. To je patrné zejména z první části inscenace, kdy premiérové publikum reagovalo na většinu replik pouze pobaveným smíchem.

V druhé části sice inscenace nabere na vážnosti, ale karty jsou už rozdány a jen těžko se kormidlo obrací k tragičtější rovině. Navíc škrty v textu znejasňují motivace postav včetně záměny Husarů v závěru hry. A Topolův básnický jazyk trpí ledabylou artikulací řady herců.

Nejlépe vycházejí hudebně-pohybové akce výtvarně výrazně pojednaných masopustních maškar, které publikum dokonce odměnilo potleskem na otevřené scéně.

Nicméně, většina postav působí nepřesvědčivě a zjednodušeně - pouze komický je bodrý Smrťák Petra Rychlého, jen afektovaná Paní Pražka Reginy Rázlové, v níž jen tu a tam problesknou tragikomické trosky její noblesy, spíše rozpačitý než sebevědomý Rafael Marka Lambory, s nímž vážná Marie Markéty Frösslové vůbec neladí, stejně jako mladistvě vyhlížející Věra Zuzany Vejvodové se stejně mladistvým Králem Tomáše Pavelky, který spíše než sedláka připomíná vizionářského intelektuála.

Nejzdařilejší je naivní a opravdový Jindřich Viktora Javoříka, než ho nechá režie prodělávat jakýsi nesmyslný záchvat škubající mu tváří.

Nejproblematičtější je ale závěr, kdy se Král rezignovaným gestem vzdává svých lánů, ilustrativně promítnutých na bílé stěny dosud neutrální scény. Takto ideologicky vyhraněné řešení nemá jednoznačnou oporu v Topolově textu a svědčí o zjednodušeném čtení hry.

Inscenace Konce masopustu působí dojmem, jako by se tvůrci nedokázali rozhodnout, o čem a proč ji vlastně hrají. Při čtení Topolův text mrazí, zde je rozmělněný v rozpačitou komedii.