Článek
Každá inscenace známého titulu je stvořením Hamleta z pocitu doby a inscenátorů. Každý z nich si z hory textu vyškrtává svého Hamleta. Zvláště v případě inscenace pod širým nebem, jež se musí vejít do tří hodin (i s 20minutovou pauzou).
Tužce režisérky Lucie Bělohradské a dramaturgyně Kristiny Žantovské padl za oběť politickomocenský příběh norského prince Fortinbrase, který tvoří protiváhu Hamletovi. Zbyl privátní příběh, slovy režisérky z programu "drama nespokojence - člověka, kterému je těžko na světě". Škrty ohlodaly text na kost, přičemž zmizelé "maso" skrývalo cenné motivy obohacující jednání postav. Hilského překlad tak až příliš stroze směřuje nejkratší cestou k jádru sdělení.
Hamlet nedokáže myslet jen na pomstu
V případě Hamleta Jiřího Langmajera je to věc výkladu, protože jeho princ postupně odhazuje vše, co mu brání v pomstě uložené duchem zavražděného otce. Zbytečné vědomosti, pocity i emoce - včetně lásky k Ofélii - se snaží vytěsnit a myslet jen na pomstu. Že se mu to nedaří, je jen důkazem jeho inteligence, jež nehodlá ustoupit primitivnímu pudu msty, tak jak ovládá jeho protipól - impulzívnějšího Laerta Jana Teplého ml.
Langmajerův Hamlet svádí těžký boj sám se sebou, na jedné straně stravovaný nenávistí, na druhé bránící se přímočarému řešení. Od počátku je jeho tvář zbrázděná znechucením, ruce těsně objímají vyhublé tělo, jako by z něho stíraly špínu a chránily je před atakem bolesti. Osamělý, vytržený ze světa, v němž se cítil bezpečný, hledající dotek a objetí u ducha otce, u Ofélie, u matky - uprostřed hádky se jí vrhá úzkostně do náruče.
Monolog o bytí nad propastí
O smrti jen nefilozofuje - ve slavném monologu o svém bytí a nebytí stojí krok od pětimetrové propasti: bylo by tak snadné a úlevné vrhnout se dolů. (V okamžiku šílenství balancuje nad podobnou propastí i Ofélie.) Tento Hamlet je současník nejen kostýmem, ale i především nesentimentálně vyjádřeným pocitem bolesti, velkého vnitřního napětí, s nímž zkoumá svět i sebe v něm a obrací slova v jejich opak. Má hořký ironický humor, spoustu nedůvěry a dětský smysl pro čest. Je to Hamlet hodný uznání a ovací diváků.
Jeho protihráčem je inteligentní Claudius, v němž jako by Martin Stropnický (alternuje Jan Vlasák) zúročil svou zkušenost diplomata. Jeho král od počátku tuší, co Hamlet ví, a snaží se ho zlikvidovat. Gertruda Evy Salzmannové (alternuje Hana Maciuchová), v oblouku od zdůrazňované smyslnosti k probuzenému mateřskému pudu, je jazýčkem na vahách zápasu mezi Hamletem a Claudiem.
Ofélie postrádá jednotu
Problematická je interpretace Ofélie, kterou Petra Špalková rozehraje jako emancipovanou, vtipnou a silnou ženskou bytost, jež se upřímně snaží dešifrovat Hamletovy hádanky, ale tím spíše jí divák neuvěří propad do šílenství v druhé polovině hry. Ztráta otce Polonia, jehož Miloš Kopečný (alternuje Vladislav Beneš) hraje jako věcného a (všeho)schopného politika, ji asi tolik nezasáhne, a když volá "On už se nikdy nevrátí," mluví spíš o Hamletovi než o otci.
Režisérka Lucie Bělohradská nenašla a asi ani nehledala pro svou inscenaci Hamleta pronikavou a novátorskou koncepci. Snažila se o přehledné rozkrytí vztahů a situací, jimiž by naplnila výzvu textu i požadavek "letního" představení, na které přicházejí i nepřipravení diváci. Proto ohňostroje, proto trochu pompézní hudba, proto mohutné lešení z kovových trubek a chladných skleněných stěn, jež sice umožní dobrou viditelnost ze všech míst plochého nádvoří, ale působí jako chladný plavecký bazén. Snad i ten je obrazem našeho světa bez emocí a Hamletů.
William Shakespeare: Hamlet, překlad Martin Hilský, režie Lucie Bělohradská, dramaturgie Kristina Žantovská, scéna Ondřej Nekvasil, kostýmy Zuzana Ježková, hudba Vratislav Šrámek, šerm Karel Basák. Premiéra 27.6.2003 na nádvoří Nejvyššího purkrabství Pražského hradu.
