Článek
Nové přírůstky z Evropy či USA zatím nevzbuzují nadšení, do centra pozornosti se tak letos dostal znovu ruský film a sekce věnovaná mladých tureckým filmařům. Velký zájem vzbudil třeba mininalisticky pojatý příběh Bakura Bakuradzeho Šultes, v němž sledujeme kapsáře z moskevského předměstí, žijícího osudově mezi krádežemi a brutálitou.
Talenty ze země, kde kdysi včera znamenalo zítra, zastupuje podruhé také Guka Omarova, která ve svém zvláštním filmu Rodilý tanečník vytváří metaforické i moralistní podobenství o kazašském východu. Mafiáni tu bojují s lehce nadpřirozenými silami.
Mimořádné zastoupení ruských filmařů doplňuje i jeden návrat, režisér starší generace Andrej Kržanovský (mimochodem otec Iljy Kržanovského, jenž před lety uvedl na Febiofestu svůj snímek 4). Starší z téhle dvojice představil ve filmu Pokoj a půl život slavného básníka velké Rusi a později amerického emigranta, který v poezii přešel na angličtinu, Josepha Brodského. Zajímavé na tom celém je, že Kržanovský natočil spíše uměleckou fantazii než životopis - pokoušel se představit, jak by asi vypadal návrat slavného umělce ještě přede svou smrtí do původní vlasti. Film inspirovala Kržanovského četba knihy Brodského esejů.
Morbidní obraz zanedbaného Ruska
Naopak zklamáním skončil očekávaný festivalový hit Morphia Alexeje Balabanova, který si ve svém přepisu Bulgakovových poloautobiografických povídek Mladý doktor vylámal zuby na složitém příběhu zasazeném poeticky do roku 1917. Zdá se, že především nebyl schopen pochopit sebeironický, bolestivý humor lékaře, který je umístěn v odlehlém zanedbaném kraji, kde přežívá jen s pomocí morfia. A to scénář napsal už před lety Sergej Bodrov jr, jenž později zahynul v lavině.
Mimochodem film, vytvářející skličující i morbidní obraz zanedbaného Ruska v předvečer katastrofy, není ani v Rusku - podle slov samotného Balabanova -, dvakrát nadšeně přijímán: „Je to na Rusy příliš silné, příliš výbušné. Bídný život a chudoba se mimo velká města v Rusku dodnes příliš nezměnily,“ řekl v Rotterdamu.
Zajímavým objevem festivalu zůstává mladé turecké kino, snad naznačující, že i v téhle zemi s jakousi schizofrenní euroasijskou identitou a nevyřešeným vztahem k minulosti, dochází k podstatné proměně. Mladí filmaři se už nespokojí jenom s opakovanými dogmaty „o velkém Turkovi“.
Například film Podzim Özcana Alpera přibližuje s tichou hořkou melancholií osud někdejšího levicového aktivisty a studenta z přelomu 80. a 90. let, který se po mnohaletém žaláři vrací do rodné vesnice, zraněn na duši i na těle.
Ženský příspěvek Dvě linie (Two lines) svědčí o tom, do jaké míry přijali povrchně turečtí muži západní přístup k ženám. A nakonec zatím největší soutěžní překvapení Mahmuta Fazila Koskuna Necudná Rosarie líčí složitosti (nejen) multikulturalismu, který nemá skutečně hranice. Můžeme nahlédnout do složitostí i absurdity tabuizovaného příběhu milostného vzplanutí mezi islámským klerikem a jeptiškou...