Článek
Pretty Woman či Bridget Jonesovou bychom v Čechách hledali těžko, o Lásce nebeské se tu odjakživa spíš zpívá. Nový film Román pro ženy, který podle scénáře Michala Viewegha natočil Filip Renč, je tedy vítaným zpestřením domácí žánrové skladby.
Viewegh napsal podle vlastní knihy poprvé sám scénář (jeho Báječná léta pod psa a Výchovu dívek v Čechách adaptovali jiní scenáristé), který má slibný základ: dvacetiletá dívka se zamiluje do muže, jenž byl před lety milencem její matky. Na tom lze rozhodně vystavět romantický příběh a okořenit ho humorem, což byl také zřejmý záměr - žádná moudra, generační výpovědi ani filozofické podtexty mu naštěstí nikdo ze zúčastněných nepodsunul.
V úvodu sledujeme hlavní hrdinku, která se v metru začte v sousedství připitomnělých reklam do (Pražanům dobře známých) dopisů Lauře, v nichž se muž jménem Oliver snaží získat zpět lásku své dívky - jí samotné. V cíli cesty - kadeřnickém salónu - pak Laura vypráví personálu celý příběh.
Film až křečovitě kopíruje literární předlohu
Ten ovšem není dramaticky vystavěným dějem, ale mozaikou milostných historek, prostřednictvím Lauřina vyprávění trochu ztuha poskládaných do jakžtakž celistvého tvaru. Ta ani v nejmenším nezapře literární původ, jemuž zůstal scénář až příliš věrný. Tím víc spoléhal především na dobře napsané a zahrané hlavní postavy Laury, Olivera a Lauřiny matky Jany a v trojúhelníku jejich vztahů také funguje nejlépe.
Všichni tři reprezentují zcela konkrétní typy. Laura v podání půvabné Zuzany Kanócz ztělesňuje současnou mladou ženu, která po několika marných pokusech o milostný vztah s vrstevníkem podléhá kouzlu životem již notně otřískaného, úhlednosti nedbalého čtyřicátníka Olivera, přiměřeně cynického "kreativce" reklamní agentury se skrytou schopností hlubších citů.
Marek Vašut ho obdařil naprosto přesnou mírou zmíněné charakteristiky, aniž by sklouzával do karikatury či trapnosti. Dokonalou hereckou kreaci pak předvedla Simona Stašová v roli Jany, čtyřicátnice znechucené českým prostředím a českými muži, s nimiž jí bylo dáno žít. Stašová při tom výborně vystihla vývoj postavy od věčného diblíka a "nestárnoucí" lvice zahraničních salónů k ženě zmoudřelé, která se ještě jednou pokusí najít své místo na slunci lásky.
Trapné erotické scény a plytký humor
Ve vyjádření vztahů těch tří je nejsilnější jak scénář, tak realizace. Zcela v duchu záměru se tu rozvíjí romantika, kořeněná zejména ve střetávání Jany a Olivera docela jiskřivým humorem, Lauřině přirozenosti bohužel trochu ubírá český dabing. Renč má smysl pro detail, dobře pointuje situace, využil prostředí reklamy, kolem něhož se děj točí, takže způsob jeho inscenování i snímání scén kameramanem Petrem Hojdou ve výrazně reklamním stylu působí nakonec celkem přirozeně.
Méně vydařená je většina vedlejších motivů filmu počínaje Lauřinou nejlepší kamarádkou, ulítlou lovkyní mužských skalpů, již Laďka Něrgešová "přepálila" do karikatury a konče všemi scénami v kadeřnickém salónu, které svou trapností sunou diváka až kamsi pod sedadlo. Pocit trapnosti bohužel charakterizuje i většinu scén erotických - co je psáno a v knize působí intimně, na plátně zavání nezřídka oplzlostí. Není jich tam ale příliš mnoho a není ani pochyb, že přinejmenším část publika tuto notu ocení.
Román pro ženy je sympatický svou přiznanou snahou pobavit, rozechvět bránici i osrdí, mozek nezatížit, ale zároveň neútočit výhradně na první signální soustavu, kdy smích ještě nemusí být výrazem radosti natož oceněním vtipnosti. Nepodařilo se to všechno na sto procent, ale na víc než padesát určitě, a to není málo.
Román pro ženy, ČR, 2005
Režie: Filip Renč, scénář: Michal Viewegh, kamera: Petr Hojda, hrají: Zuzana Kanócz, Simona Stašová, Marek Vašut, Miroslav Donutil, Saša Rašilov, Laďka Nergešová a další.