Román o hudbě, krvi, ale i sexu

V pracovně svého domku v Podolí působí Jan Jílek jako laskavý starší pán, který návštěvu rád pohostí a osobně jí uvaří kávu. Vypráví košatě, jako by svěřoval slova papíru, a nikoli připravenému diktafonu. A možná je mu trochu líto, že má už za sebou práci na svém nejrozsáhlejším díle, které tvoří, jak hlásí jeho počítač, sto dvacet sedm tisíc slov.

Zkusil jsem něco podobného napsat už jednou. Bylo mi dvacet. Psal jsem to dlouho a dílo mělo nakonec sedm set stran. Když jsem ho dopsal, na zrnkovou kávu jsem neměl, slavnostně jsem si uvařil hrnek melty a začal svůj výtvor číst.

Na padesáté stránce jsem pochopil, že to nikdo celé nedočte, dokonce ani já. Po téhle umělecké ráně jsem tedy raději začal psát filmové scénáře, televizní a divadelní hry, ale pokaždé to byly jen, řekněme, kapky rosy, ve kterých se odrážel svět toho či jiného rána, kousek času z cesty za láskou, anebo za velkým snem doby, kterou jsme právě prožívali.

Psal jsem pro velkou scénu a měl jsem rád, když se hlediště s tisícem diváků rozbouřilo smíchy. A přitom mohlo jít o docela vážnou věc: o putování za duší českého člověka. Jenomže léta ubíhají a začnete mít rád ticho. Tak se mi najednou zachtělo ty třpytící se i temné kapky našeho života spojit, aby si čtenáři vzpomněli na sny a ideály mládí a poměřili je s tím, kam jsme v pouti za charakterem našeho člověka došli.

Jak říká v té mojí knížce muzikant Mašek: „To je taková smůla, ve všech vynálezech pokolení navazuje na pokolení a zlepšuje, co to minulé pokolení vynalezlo, jenom co se týče lásky, je děckám úplně jedno, co dělal před padesáti lety dědeček s babičkou. Přes všechno to předešlé začíná každá generace od začátku…“ Ale nějaké zkušenosti z dramatické tvorby tam samozřejmě jsou.

V zásadě ano. Začíná po roce 1900 a končí v létě roku 2000.

Oficiálně jsem napsal jenom jeden. Byl to Kluk na ženění pro televizní studio v Ostravě. Po prvním vysílání ho raději honem spálili. Někomu na vysokých místech vadil. Po letech, kdy už všechno bylo jinak, se jaksi zastyděli a řekli, že ho spolu s mnoha jinými záznamy zničila povodeň. Takže já vlastně s televizními seriály zas tak velkou zkušenost nemám. A Milování s hudbou je můj první román, když nepočítám ten mladický pokus.

Přemýšlel jsem, kterému nakladatelství ho nabídnu. A pak jsem dostal k Vánocům dvě poslední knížky z cyklu Drsný střed Evropy, které jazykem beletrie, a přesto v duchu literatury faktu, vyprávějí o našich dějinách v letech 1891–1948 a nesou podtitul Potlučený lev.

Četl jsem v nich s napětím o osudech mocných, nebo aspoň vlivných, kteří tu více, tu méně určovali osudy lidí, o jakých píšu já. Svůj román jsem tedy poslal nakladatelům, kteří Drsný střed Evropy vydali, a v závěrečné práci na knížce mi pak už pomáhal zkušený spisovatel a redaktor Zdeněk Čech z nakladatelství Daranus, autor Drsného středu.

Ne. Vlastně… s kratičkou, nicméně důležitou radou je tam na okamžik jeden z našich někdejších premiérů v nemocnici před operací hemoroidů. Jinak je román o tom, jak jsme žili a žijeme v dobách, které nám těch pár historicky i zatím ještě nehistoricky známých mužů stvořilo.

Tož byl jsem v mládí lidový hudebník a hrál jsem na několik nástrojů. Vyhrával jsem s kapelami na tanečních zábavách, svatbách i pohřbech a jednou dokonce stálo v novinách: „Jediný v celém kraji! Vítězem krajského kola Soutěže tvořivosti mládeže ve hře na xylofon se stal Jan Jílek.“ Bylo to ale levné vítězství, protože vyjma mě tam s xylofonem nikdo nesoutěžil.

Každá doba má své pohádky. K minulým, které zůstaly, přidá nové. Potíž pak není v tom, jakou pohádku vyprávět. Potíž začíná otázkou, proč ji vyprávět a jak? Co mi v našem životě chybí? Z čeho mám radost? Co nemám rád? A kdo mi podává ruku z předchozích generací a věků?

Že nedodržet sliby, neposlechnout moudré rady a zradit svá slova je velice lehké, ale vše špatné, co z toho vznikne, později nějak napravit že je nesmírně obtížné? Že dobro je krásné a od zla že nelze utíkat, i když se to někdy zdá snadné? Všechny tyhle otázky se spolu se záplavou jiných v ději románu odrážejí a týkají se i těch našich převratů, katastrof a revolucí.

Stejně velkou jako všechny ty revoluce a převraty.

Dějinný optimismus mě nikdy neopustil. Snad jenom jednou, za války, když jsem byl malý kluk a držel v ruce otcův revolver nabitý jediným nábojem. Jenomže to jsem ještě neměl ponětí, co to vůbec optimismus je. To slovo jsem tenkrát ještě neslyšel. Ale pokud mám na vaši otázku odpovědět přesně, tak kniha nekončí happy endem, ale je tam spíš „střídavě oblačno“.

Ale ne, už jsem přece řekl, že jsem optimista. Vyplývá to z ohlédnutí za časem, který nás minul. A z paměti našeho rodu, který, jak je všeobecně neznámo, žil v jednom vesnickém stavení více než tři sta let.

Kolem mnohdy bujelo svinstvo a sobectví, šílené války, vraždění ve jménu všeho možného, poněmčování národa, obrození národa, uvědomění, prozření, staré myšlení, nové myšlení, ba i to nejnovější, ale v našem stavení pořád zpíváme a mluvíme česky a po svém.

Lesní pramínky vyvěrají do potoků, z potoků ústí do rybníků a řek, tak asi tolik. Tedy té krve. Navíc jsem se snažil, aby bylo znát, že ani v časech prudkého pádu lidství, plných agresivity, nenávisti, sobectví, ztráty ideálů, rvavé bezohlednosti a strachu nezaniklo hrdinství s krásou charakteru obyčejného člověka.

Samozřejmě že v konfliktech, které každá doba přináší, musíte ukázat i noční čerň a maléry. Ale máte tu současně i lidi, co sice o lásce nemluví, ale doopravdy milují, místo slov o práci poctivě pracují a přes všechny možné trampoty nikdy neopustí své blízké.

Kniha o českém osudu to určitě je, ale jestli někdo v posledních dvaceti letech něco podobného nenapsal, to opravdu nevím. Srovnání mě napadá akorát s románovou pentalogií Vladimíra Neffa. Se ságou, která začíná Sňatky z rozumu a končí, tuším, Královským vozatajem. Ale to už je vlastně literatura o něco starších časů.

Už vzpomínaný Zdeněk Čech není sice povoláním historik, ale píše dnes už šestou knihu s historickou tematikou a spolehlivě věděl všechno, co můj román potřeboval.

Vidím ho podobně, jak ve své době napsal Jan Neruda. Bylo to, myslím, nějak takhle: „Jen dál, český národe, jen dál, čas nový nové chce mít činy, kdo chvíli stál, již stojí opodál…“ Poslouchejte, není to v dnešních poměrech moc patetické?

Dějinný optimismus mě nikdy neopustil. Snad jenom jednou, za války, když jsem byl malý kluk a držel v ruce otcův revolver nabitý jediným nábojem.