Článek
Na fotografování k článku jste si přivezl krásnou kytaru. Jaký k ní máte vztah?
Je to replika nástroje Gibson, který začala vyrábět firma Yamaha někdy v roce 1989. Koupil jsem si ji ve třiadevadesátém, kdy se k nám začala dovážet. Odehrál jsem s ní v podstatě celá devadesátá léta, aniž bych tušil, že se později stanu ambasadorem Yamahy v České republice.
Čím jste si to zasloužil?
Na kytaru Yamaha hraju od roku 1982. Myslím, že jsem byl první z Čechoslováků, který ji měl. Táta mi ji koupil k osmnáctinám, byla načerno dovezená z Itálie. V devadesátém roce jsem si od té firmy koupil další nástroj, a když jsme pak měli s Kamelotem velice dobrý start, spousta kytaristů u nás na Yamahu začala hrát. Firma asi usoudila, že to částečně bylo díky mně, a nabídla mi, jestli bych se nestal jejím ambasadorem.
Když jsme se domluvili, přijel za mnou do studia Ivo Viktorina, kde jsme nahrávali, šéf firmy a přivezl mi jako dárek krásný oranžový nástroj. Od té doby mám právo testovat nové modely a vyhodnocovat, jaké jsou. Hraju ale také na kytary značky Gibson.
Cítíte se být v kapele více zpěvákem, nebo kytaristou?
Zpěvákem jsem se stal víceméně náhodou. Náš původní zpěvák Radek Michal řečený Bůček v roce 1995 předčasně zemřel a já, neškolený nezpěvák, ho musel nahradit. Můj hlas má neobvyklé zabarvení a stal se poznávacím znamením Kamelotu.
Přesto se cítím být především kytaristou. I v tom se snažím být svůj, originální. Denně dvě hodiny cvičím. Učím také hrát svého devítiletého syna, kterého kytara vysloveně chytla, a připravuju lekce pro svou mezinárodní kytarovou dílnu. Mám na tisícovku žáků ze všech končin světa, kteří se mé kytarové hře učí.
Co se vám vybaví, když se řekne Kamelot?
Je to má kapela, už čtyřicet let. Předtím to pro mě byla povídka od Otakara Batličky, podle které jsme v roce 1982 skupinu nazvali. Viděl jsem v tom symboliku. Kamelot je prodavač a hlásič nových zpráv a já si říkal, že mé písničky budou takové nové zprávy. Kamelot je celý můj život.
Je to také metalová kapela z Floridy. Neměli jste s jejími členy problém kvůli názvu?
Napsali nám, ale nakonec sklapli. Zjistili, že existujeme o devět let déle než oni. Jejich manažer se nám dokonce omluvil.
S jakou ambicí Kamelot v roce 1982 vznikl?
S Bůčkem jsme se chtěli muzikou živit. Máma a děda mi ale říkali, abych se nejdřív vyučil, a tak jsem se učil potrubářem. Bůček se na stejném učilišti učil kovářem. Založili jsme spolu Kamelot, existovali třičtvrtě roku, měli jsme první dílčí úspěchy, ale pak mi přišel povolávací rozkaz a já narukoval jako nabíječ tanků do Rakovníka.
A tam jsem měl průšvih. Byla to mazácká vojna, mazáci z východu nás bili, ponižovali. Jednou mě poslali pro jahody a já v samoobsluze v zoufalství vykopl sklo u mrazáku, vytáhl jsem mražené jahody a utekl s nimi. Celý útvar byl kvůli tomu na nohou a já se ráno ve tři hodiny přiznal. Dostal jsem tři roky kriminálu natvrdo, v Sabinově. Bylo mi dvacet a měl jsem před sebou pobyt v těžkém žaláři.
Odseděl jste si je?
Zachránila mě šachta. V uranových dolech v Příbrami dělali nábor na horníky. Šel jsem za Bůčkovým strýcem Pištou, který tam shodou okolností sloužil, a řekl mu, jaký mám problém. On se domluvil se šéfem útvaru, že se celá věc předá prokurátorovi se žádostí, aby vzal odsouzení zpátky za to, že půjdu dělat do uranových dolů. A ten to uznal, protože režim potřeboval dělnickou třídu na šachtu.
Nešel jsem do Příbrami, ale do Dolní Rožínky, do dolu Rudý říjen Olší. Bylo to na dojezd z Brna. Odmakal jsem si tam tři roky a na jaře 1987 odešel. Přitom jsme s kapelou hráli.
Roman Horký
Směřovali jste k profesionalitě?
V roce 1987 za mnou přišel Bůček a řekl mi, že už musíme udělat něco pro to, aby z nás byli profesionálové. V té době jsme docela dost hráli, ale přitom dělali ve fabrice. Bylo to náročné. Ve čtyři hodiny ráno jsme se vraceli z koncertů a za pár minut měli nastoupit do práce, kde se očekávalo, že odevzdáme nějaký výkon.
A tak jsem navštívil Krajské kulturní středisko, kde jsem narazil na chlapíka, který se jmenoval Souček. Byl to zástupce ředitele. Řekl jsem mu, že bych byl hrozně rád, kdybychom se s Kamelotem mohli stát profesionály. On mi odpověděl, že abychom dosáhli kvalit Marthy a Teny Elefteriadu, Moravanky nebo Progresu 2, čeká nás ještě hodně práce. Já se ho zeptal, co můžeme udělat, a on mi odpověděl, že v první řadě musíme vyhrát soutěž trampské písně Porta. V osmdesátém sedmém roce to byl hodně těžký úkol.
Podařilo se to?
Ano, podařilo. Ale použil jsem k tomu malou lest. Tehdejší dramaturg Porty Michal Jupp Konečný nás s písničkou Velká voda vybral, abychom ji natočili v plzeňském kulturním domě Peklo. Vytipoval kapely, se kterými v tom sále tři dny před finále Porty natáčel album. Mělo se hned vyrobit a na Portě prodávat, což tehdy bylo absolutní novum.
Jenže já čtrnáct dnů před Portou napsal písničku Zachraňte koně. A i když byla Velká voda dobrá, věřil jsem spíš té nové. Tajně jsem tedy vešel do natáčecí místnosti, kde na stole ležely složky s texty písní, které se měly nahrávat. Nalistoval jsem Kamelot, vytáhl text Velké vody a místo něho do složky vložil text písničky Zachraňte koně. Tu jsme pak nahráli a ono to prošlo. A s tou písničkou jsme nakonec Portu vyhráli. Lidé z ní byli nadšení.
Vrátil jsem se tedy na Krajské kulturní středisko s vítěznou Portou v igelitce a řekl jsem: „Tady je ta Porta, tak teď splňte slib.“ A pan Souček mi odpověděl: „Hmmm, to jsi tedy frajer. V září půjdete na přehrávky.“
Ty jsme udělali v nejnižší kategorii. Mohli jsme brát 240 korun za koncert a kapelník dvojnásobek. Stejně jsme ale dávali peníze na hromadu a dělili je rovným dílem. Já pak v září 1989 udělal profesionální přehrávky u Pragokoncertu, abychom mohli hrát i v zahraničí, a mohl jsem za koncert brát devět stovek. No a pak přišel listopad a zkoušky už nebyly potřeba.
Opravdu bylo všechno úplně jinak?
Ano, naprosto. Z kulturáků se leckde staly prodejny koberců, konaly se v nich burzy a podobné akce, lidé na koncerty moc nechodili a my se dostali do největší krize, které jsme ve své historii čelili. Odjeli jsme tedy hrát do Švýcarska, což nám doporučil operní pěvec Petr Dopita. Měli jsme tam opravdu štěstí a vrátili se vlastně jako boháči.
Teď se ale obávám, že nás čeká podobná krize, jako na začátku devadesátých let. Na podzim podle mě dojde ke znatelnému úbytku diváků. Nebudou mít peníze na vstupenky, a pokud nebude plyn, nebudou se vytápět kulturáky a nebude kde hrát. Víte, každý muzikant je dnes manažerem sám sobě a snaží se uživit. Takzvaný hogo fogo šoubyznys, který tu byl do roku 2019, s covidem padl. Muzikanti to dnes mají těžké.
Důležité je zůstat svůj a držet se toho, co cítíte a umíte. Na experimenty není nikdo zvědavý, není na ně doba. My zůstaneme u svého stylu, a zůstaneme u něho až do smrti.
Jak své letošní čtyřicátiny oslavíte?
Během turné k novému albu Spasitel si je připomínáme na každém koncertu. V rodném Brně nás v prostředí Mahenova divadla ale čeká opravdu slavnostní koncert. Stane se tak 16. září v devatenáct hodin.
Může se vám hodit na Zboží.cz: Spasitel - Kamelot CD, Země tvých dlaní - Kamelot CD, Platinum Collection - Kamelot CD, Live - Kamelot & Roman Horký DVD
