Článek
Co vás k natočení sólového alba přivedlo?
Ani ve snu by mě v minulosti nenapadlo, že někdy vydám svou desku. Nikdy jsem to ani neuznával. Jsem milovník historie populární hudby, ale nikdy jsem neocenil třeba sólovku Davida Gilmoura, protože mě zajímala jeho skupina Pink Floyd. Nikdy jsem neocenil sólové desky členů skupiny Kiss ani nikoho jiného. Zajímali mě kapely, jejímiž byli členy.
Neměl jsem ani ambici zpívat, tím spíš, když jsem obklopen z mého pohledu nejlepšími zpěváky a zpěvačkami, kteří na naší scéně jsou. V osmdesátých letech, když jsem měl skupinu Bossanova, ve které jsem i zpíval, jsem zjistil, že nesnáším svůj hlas. Když slyším nějakou nahrávku z té doby, strašně se stydím. Pak už jsem nikde sólově nezpíval.
Teď to trochu odlehčím. Moje máma mi vždycky říkala, že jí mé kapely nevadí, že v nich nemám špatné zpěváky. Dodávala však, že nejlepší hlas mám já. Oponoval jsem tím, že mě sice vidí jako správná máma, ale proč bych zpíval, když mám kolem sebe taková esa. Užívám si místo za klávesovými nástroji a jsem naprosto spokojený. Ona si ale stála za svým a přesvědčovala mě, že mám sametový hlas, prý jako Matuška, a že se bude líbit ženským.
Takže jste ji poslechl?
Když přišel lockdown, vzpomněl jsem si na ni a rozhodl se, že to dám. Chtěl jsem se skládáním písniček zabavit, zkusit napsat české texty o tom, co žiju, udělat písničky v jiném duchu, než jaké jsou u J.A.R. a Monkey Business, pozvat si k nahrávání dobré kamarády.
Napsal jsem první píseň Asi si pořídím pejska. Poslal jsem ji asi dvaceti přísným lidem, o kterých vím, že nejsou jednostranně na mé straně, a ti mi pak volali nadšení, že ta písnička má tak unikátní atmosféru a je tak jiná, že bych měl ve skládání pokračovat.
Jako koproducenty jsem si zvolil Matěje Rupperta a Terezu Černochovou, zpěváky Monkey Business, a syna Marie Rottrové Víta Kučaje. Když produkuju hudbu někoho jiného, jsem si vždy jistý, jestli je dobrá, anebo ne. Produkovat ale sám sebe je divná věc, takže jsem je oslovil. A i jejich ohlasy na další nápady byly dobré.
Nakonec je mé album jednou z asi dvaceti takzvaně covidových desek, které u nás v posledních měsících vznikly. Já si jeho realizací zachránil psychickou stabilitu, protože covidové období v kombinaci s komplikacemi v osobním životě pro mě bylo velmi náročné.
Roman Holý vydal první desku.
Je tedy vyloženě osobní?
Je tak osobní, až běda. Texty se naprosto zásadně protínají s tím, co jsem v té době prožíval a jak vnímám život kolem sebe.
V písničce Zánik západu zpíváte o obavách z budoucnosti Evropy. Máte o ni strach?
Tahle píseň je horký brambor a mám malinko obavu, aby byla pochopena správně. Není o obavě z toho, kam směřuje Evropa. Je to takový výkřik do tmy proti hysterii ohledně migrace, kterou vyvolávají některé populistické politické strany a straší tak nevzdělané a staré lidi.
Je to povzdech proti hysterii české společnosti. Zároveň poukazuje na to, že mě mrzí dramatický odliv klasického křesťanství u nás. Byť nejsem věřící, je mi to líto. Myslím, že Desatero je součástí slušného vychování. V porovnání s filozofií některých jiných náboženství je to pohádka, která by nás měla vést dál.
V textech se několikrát objevuje vztah k ženám. Je to pro vás důležité téma?
Je to jedno z nejdůležitějších témat pro většinu lidí. Zpracovává se ve filmu, literatuře i hudbě neustále. Já to chtěl ale udělat jinak. Skladbu Lov je má love vnímám jako pomník ženám, jejich přitažlivosti a kráse, stejně jako pomník beznaději mužů, kteří nejsou schopni být monogamní. Je o tom, jak nás muže ženy neustále nádherně mučí, komplikují nám životy a my nejsme schopni koukat jen na jednu.
U nás muzikantů je to ještě těžší. V mnoha ohledech je pro nás snadné sejít z cesty, ďáblův advokát je přítomen v podstatě každý víkend, kdy jezdíme na koncerty. Jak říká David Koller, máme prostě takové kontaktní povolání.
Druhou písničkou o ženském světě je Soulož je zázrak. Mám za to, že takhle natvrdo nezpracoval toto téma nikdy nikdo. Ani ve filmu. Podle mě je soulož v drtivé většině vlastně velké trauma. Když ale člověk najde ten pravý protějšek, který ho bude vnímat také tak, když se v řadě věcí stoprocentně sejdou, pak může být soulož zázrak. Osobně jsem zažil obě varianty.
Tu skladbu jsem nazpíval s Necrocockem, kytaristou metalové skupiny Masters Hammer. Je na jiné straně hudebního spektra, velmi ho ale obdivuju. Když jsem mu poslal nabídku, aby v ní se mnou účinkoval, myslel jsem si, že mě pošle do háje. Jemu se ale strašně líbila, přistoupil na to a jako vokalista se nakonec podílel na pěti písních alba.
Roman Holý.
Jsou na něm skladby, které jsou pro vás důležitější než ty další?
Obecně jsou všechny naprosto nedůležité, pro mě je ale důležitá každá. Jako autor jsem se naučil a ctím to, že nevydám nic, s čím bych nebyl spokojený. Vyčítám spoustě kapel, že kolikrát vydají špatné desky, které v jejich diskografii přeskakuju. Nechápu, proč to dělají, proč nenahrají album, na němž je skvělé všechno od A do Zet.
Každá písnička na mé desce má své místo a já s ní souzním. Není na ní žádná takzvaná vata. Je jich čtrnáct a tvoří spektrum témat, o která jsem se chtěl opřít.
Hovořil jste o své mamince. Je pro vaši kariéru důležitá?
Pro mou hudební kariéru je zcela nepodstatná. Je ale naprosto podstatná pro mě jako člověka, a tím pádem se dotýká všeho. Prosí mě od mých patnácti let, kdy jsem měl první kapelu Bossanova, abych pro ni napsal písničku. Říkám jí, ať neblázní, že to nemůžu udělat, protože to dělají lidi, kteří se podbízejí a chtějí dojemným songem vylákat z posluchačů peníze.
Máma mě v hudbě vždycky podporovala. V době, kdy stála ojetá škodovka padesát tisíc, neváhali spolu s tátou, prodali chatu, vzali si půjčku a koupili mi za padesát tisíc první syntezátor Rolland X8P. To jí nikdy nezapomenu. Ona, táta i má babička mi vždycky vyšli vstříc. V tom jsou pro mě nenahraditelní.
Jako hosty či textaře jste si na album přizval Radka Pastrňáka, Tomáše Hanáka, Martina Kyšperského, Otu Klempíře, Ondřeje Pivce, Dana Bártu, Muchu, Necrococka, MC Geye či Ewu Farnou. Podle čeho jste si je vybíral?
Všechno to jsou lidé, které miluju. To bylo jediné kritérium. Pro mnohé to zní přemrštěně, já ale beru hudbu tak vážně, že v ní neuznávám sebemenší kalkul. Má deska je tedy ryzí otisk toho, jaké mám rád písničky, jaké mám rád nástroje a lidi v hudební branži. Po některých se mi stýskalo, protože jsem je nemohl navštívit, s jinými jsem zase nikdy nic nedělal, a přitom miluju jejich tvorbu.
Jak budete písně z alba dál prezentovat?
Myslím si, že v dnešní době je dobré, když jsou k písničce obrázky. Budu se tedy snažit opatřit všechny odpovídajícím vizuálem, nejlépe videoklipem. Vysnil jsem si také kapelu spojenou ze všech mých oblíbených muzikantů, se kterou bych hrozně rád tuhle a na příští rok chystanou desku Strážce klidu Vol. 2 prezentoval živě. Představuju si nějakých deset koncertů v divadelních prostorech. I s pěveckým sborem, aby všechny ty vokální party z alba zazněly v co největší parádě.
Může se vám hodit na Zboží.cz: