Rok v kultuře podle redaktorů Práva

Potěšilo mě, že cenu Magnesia Litera za prózu, kterou si odnesl Emil Hakl (O rodičích a dětech), i za objev roku Petra Hůlová (Paměť mojí babičce) dostali zástupci mladších generací, než bývá u nás zvykem. A za dobrá díla.

František Novotný, takřka rodinný textař Spiritual kvintetu, vydal sbírku Ozvěna tenká jako vlas, jejíž dotisky se vyšplhaly za sedm tisíc titulů! Věc nebývalá, svědčící o touze po básnickém slově. Vyšel také román Prsatý muž a zloděj příběhů od Josefa Formánka. Předvídám mu velkou budoucnost. Není jen záznamem, co kdy autor zažil, jak je český čtenář zvykán, ale pohybuje se v něm prostorem, časem, fantazií a jde přitom o všechno - o věrnost, zradu, dobro, zlo, život i smrt.

Nemile mě překvapilo, že česká média přešla nezájmem zvolení Jiřího Gruši do čela Mezinárodního PEN klubu. Událost srovnatelnou snad jen s udělením Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi. Televizím nestál ani za větu v ranních zprávách.

Zaujala mě výstava Práce na papíře. Že Meda Mládková má talent objevit a nakoupit špičkové obrazy a sochy, se obecně ví. Ale že její sbírka skrývá i tak ucelenou a imponující kolekci komorních prací na papíře zatím mohl tušit jen ten, kdo se dostal do jejích depozitářů. Velkou výtvarnou akcí bylo Pražské bienále, poctou velké osobnosti světového sklářského výtvarnictví, čtyřiasedmdesátiletému Václavu Ciglerovi jeho výstava, kde se představil i se svými žáky. To co byl pro německo Bauhaus, to byl pro Slovenko Cigler. Užasný člověk a skvělý výtvarník.

Na Benátské bienále jezdím pravidelně od roku 1986. A vždy si říkám, že horší už to být ani nemůže. Co však dokázali letos autoři mezinárodní expozice, to překonalo i ty nejpesimičtější představy.

Potěšil mě vznik nových děl jako jsou opery Jana Klusáka, Emila Viklického či Markéty Dvořákové, i to, že si "oblastní" divadla si troufnou na objevy, jako je budějovická inscenace Dnu dobročinnosti B. Martinů. Mám radost z vydání Místopisu českého amatérského divadla (IPOS ARTAMA), který završil úctyhodnou práci na zmapování ochotnické činnosti (celkem čtyři krásné publikace!).

Velmi mě naopak netěší postupující likvidace českých divadel, jimž scházejí prostředky na existenci, netěší mě, že stále neexistuje zákon, kterým by stát deklaroval svou potřebu kultury a zájem na její podpoře, netěší mě, když nekompetentní rozhodnutí ničí fungující divadla.

Film Nuda v Brně mě příjemně překvapil nejen kvalitami, ale ještě víc tím, že ač do kin vstoupil téměř bez obvyklé reklamní podpory, k divákům se dostal, několik měsíců se udržel v první desítce a stal se jedním z těch, o nichž se mluví.

Snímek britského režiséra Richarda Curtise Láska nebeská je pro mě brilantní ukázkou toho, že i superromantická komedie může být zároveň opravdu chytrá a vtipná. Radost mi udělala kniha Barrandov I. Vzestup k výšinám, unikátní svědectví počátků českého filmu.

V nelichotivém smyslu slova mě až uchvátil film Městečko Jana Krause, v němž se pozoruhodným způsobem kloubí nevídaná povrchnost obsahového sdělení s naprostou profesionální filmařskou bezmocností.

Černobílý film Nuda v Brně Vladimíra Morávka září mnoha pocitovými barvami a nudu dokáže bezpečně porazit. Stejně tak německý, spíš ale hořký než humorný snímek Good Bye, Lenin! Wolfganga Beckera.

Jaromír Nohavica natočil znamenité album Babylon, skvělé nahrávky vydali i skupiny Static, Kraftwerk nebo Blur. Spisovatel Tobiáš Jirous napsal rychlé a přitom podpovrchové povídky Počkej na mě, Valentýne. Krátké a vtipné pocitovky vystřelil Karel Kuna (Cesta do Malšic). Skvělou sbírku poezie vydal Tomáš Míka (Nucený výsek).

Škoda, že Bouda Národního divadla stála v Praze jen několik dní. Hra Hamlet-stroj německého dramatika Heinera Müllera s vynikajícím Richardem Krajčem v hlavní roli se tak už asi nikde jinde neobjeví.

The Strokes přinesli na albu Room On Fire vznešený návrat ke kořenům rocku. Newyorská skupina nahrála desku trvající kousek přes třicet minut, přitom s ní dokázala posunout čas. Současnost jde totiž do minulosti a ona též.

Koncert Robbieho Williamse 4. 11. v Praze v T-Mobile Areně byl úžasný zážitek s popovým profesionálem, jenž skvěle zpíval, najal si vynikající kapelu, která hrála jako z CD, a připravil nádhernou funkční scénu bez zbytečných serepetiček. A v neposlední řadě Kabát: měl svůj silný rok a stal se Českým slavíkem. Po letech kralování Olympiku si esemeskový národ všiml, že teplická rocková skupina patří na český hudební trůn. Přijal to bez výhrad, poctivost Kabátu byla odměněna.

Veskrze zraňující je elektronika v popu. Je to trend, který hudbě bere ducha. Především ve středním proudu nahrávají zpěváci desky bez doprovodu živé kapely, pouze za přítomnosti studeného počítačového programu. Takové nakonec jejich výplody jsou.

Potěšilo mne, že ač zájem státu ani sponzorů o vážnou hudbu neroste, přesto se našim největším festivalům Pražské jaro a Pražský podzim daří připravovat špičkové koncerty světových symfonických orchestrů, které patří k vůbec nejnákladnějším projektům. Ať už to byly koncerty San Francisco Symphony, curyšská Tonhalle anebo Katovický rozhlasový orchestr.

Milovníky dokonalého zpěvu nemohla nepotěšit letošní alba všech našich hlavních hvězd Urbanové, Peckové i Kožené nebo recitály Cury a Flemingové. Z nehudební oblasti jsem s radostí sledoval, kterak se přes existenční potíže dokáže přenést občanské sdružení Tanec Praha a jeho scéna Ponec, potěšil mě autobiografický knižní debut Terezy Spencerové a úžasný německý film Good bye, Lenin!, který mi připravil smích skrze slzy.

Jestli mne v posledních dnech něco opravdu naštvalo, tak jsou to veletoče, které stát způsobil množství oblastních a krajských orchestrů a divadel. Na jednu stranu nařídil, že od ledna musí zvýšit platy svým umělcům o 20 procent, na druhou stranu jim je na to nedal. Takže "u nás v Kocourkově..."

Česká televize se podílela na vzniku celovečerního filmového debutu divadelního režiséra Vladimíra Morávka Nuda v Brně. Přes skeptické hlasy, které ho otipovaly na menšinový film, se do kin dostalo velké černobílé překvapení. Nádherná groteska, s navenek drsnějším humorem, v pozadí zároveň něžná. ČT by rozhodně neměla upouštět od koprodukcí, přestože to není její poslání. I když příští rok ji kvůli finančním potížím zřejmě nic jiného nezbyde. S rozpaky sleduji rozhodnutí jejího ředitele Jiřího Janečka ušetřit chybějících tři sta miliónů zrovna na výrobě. Zdá se, jako by sázel na jedinou kartu, zvýšení koncesionářských poplatků a udržení reklamy. Jenže to vyjít nemusí, a tak doufám, že má v šupleti i plán B. Pořadů, jako jsou Šumná města, by byla opravdu škoda.

Veřejnoprávní televize by už konečně měla přestat přijímat scénáře vlastních zaměstnanců, kazí jí to jméno. Není divu, že seriál Nemocnice na kraji města po dvaceti letech dopadl tak strašlivě, jestliže ho napíše šéfdramaturg Jan Otčenášek alias Petr Zikmund a dramaturgem, který má látku dovést do finále, je jeho kolega a podřízený. Porušovat profesní "pravidla bezpečnosti" může komerční stanice, riskuje soukromou investici a vlastní zisk. ČT se pak nemůže divit, když ji diváci podezřívají z toho, že natahuje ruku po jejich penězích, a přitom jimi plýtvá.