Článek
Zůstaneme-li u opery, letos se pak završil i čtyřletý projekt Opery Národního divadla v Praze a Musica non grata realizovaný ve spolupráci s Velvyslanectvím Spolkové republiky Německo, který připomínal autory pronásledované z náboženských, rasových, politických či genderových důvodů, a to zejména tvorbu meziválečného Československa v řadě zajímavých inscenací.
Stejně tak i cyklus Opery terezínských skladatelů Národního divadla moravskoslezského, který letos vyvrcholil inscenací opery Šarlatán Pavla Haase.
K zážitkům roku patří i ostravská inscenace opery Pavla Haase Šarlatán v režii Ondřeje Havelky. Na snímku zleva Marek Žihla (Šereda) a Pavol Kubáň (Pustrpalk)
Ale dařilo se i festivalům, ať už to byly Opera Nova pražského Národního divadla s inscenacemi oper Le Grand Masaře Györga Ligetiho a Kafkův dopis otci od Jiřího Trtíka, anebo velkoryse koncipovaný Janáček Brno, jenž v operní části přinesl minimálně dvě výrazné inscenace Janáčkových oper, jmenovitě Výlety páně Broučkovy v režii Roberta Carsena a Věc Makropulos v režii Clause Gutha.
RECENZE: Janáčkovo dílo pojaté dvěma rozdílnými způsoby
Z operních počinů nelze opomenout i osobitě přečtenou Rusalku režiséra Davida Radoka a světovou premiéru opery Here I am Orlando Ĺubici Čekovské v režii Jiřího Heřmana, obě rovněž v produkci Národního divadla Brno. A také Rameauovu operu Platée ve Státní opeře s vynikajícím Marcelem Beekmanem v titulní roli.
Byl to rok rušný, kdy mnohé vzniklo, ale i zaniklo. Svou tvorbu uzavřely hned dva činoherní soubory, a sice Depresivní děti touží po penězích a Masopust. V obou případech šlo o výrazná seskupení, jež naplnila své představy o divadle a jejichž tvůrci pokračují v jiných prostředích dále.
Lze si jen přát, aby jejich místo zaujala nová tvůrčí generace, která po sobě zanechá stejně výraznou stopu.