Článek
Ovšem jejím hlavním kladem je, že se neomezuje pouze na revoluční dění, demonstrace, policejní zásahy a mávání československými vlajkami. Dívá se totiž na danou dobu z mnohem širší perspektivy, popisuje tehdejší společnost z několika zorných úhlů.
Trio autorů – Ivan Lutterer, Jan Malý a Jiří Poláček – ukazuje prostřednictvím projektu Český člověk specifické sociální skupiny konce osmdesátých let i s jejich uniformami a kroji, podle kterých byly jasně identifikovatelné. Snímky připomínají sběratelské kartičky fotbalistů.
Defilují vedle sebe trampové v kropenatých kostýmech do přírody, metalisté v džínových kompletech s nášivkami s logy kapel, učnice v slušivých modrácích či milovníci divokého západu v indiánských krojích.
Na to svým způsobem navazuje cyklus Chlapi dua Lukáš Jasanský a Martin Polák. Připomíná jakýsi katalog pánské módy dob normalizace s velmi ironickým podtextem. Leckdo si při pohledu na tyto fotografie musí říci, jak v tom tenkrát lidé vůbec mohli chodit na veřejnosti. Tesilové obleky divného střihu, komické kravaty, černé mokasíny doplněné bílými ponožkami a koženková taška přes rameno jsou dnes opravdu de mode.
Na dobu normalizační šedi vzpomíná i kladenský fotograf Jiří Hanke. Jeho pohledy z okna mapují proměny života jedné obyčejné ulice středočeského města. Socialistickou vesnici zase propátrává Jindřich Štreit. Bezútěšnost prostředí asi nejlépe ukazuje snímkem, na němž skupina družstevnic stojí na rozbahněné silnici a nastupuje do nákladního auta, které je odveze mezi širé lány. Podobný dojem dávají i snímky Iren Stehli, která fotila výkladní skříně té doby plné ideové i estetické bezradnosti.
Ponurá doba prodchnutá depresivním bezčasím musela nutně vygradovat nějakými změnami. Občasnými nepokoji počínaje (snímky Radovana Bočka z Národní třídy v Praze či Lubomíra Kotka z Palachova týdne) a oslavou vítězství konče (kocovina po silvestrovských oslavách 1990 na snímcích Romana Sejkota). Je dobře, že nám všechno tohle může fotografie pomoci vybavit.