Článek
Stará herecká pravda říká, že záporná postava se vytváří mnohem lépe než kladná. A že zlo je fotogenické, ví každý fotograf. Když procházíme výstavními prostory, bezpochyby nás napadne totéž i v případě prezentovaných obrazů a soch.
Výrazným kladem expozice je především přehlednost. Organizátoři ji rozdělili na několik částí, každou z nich navíc uvádí vysvětlující historický a politický text na velkém panelu. Takže je idea celé kolekce pochopitelná i mladším ročníkům, které nejsou s tímto dnes už magickým obdobím citově či vzpomínkově spjaty. K ještě lepšímu uchopení souvislostí pomáhají i dobová hesla politiků či citace z dokumentů uvedené nad doprovodným textem.
Prvním dílem, který nás symbolicky vtahuje do děje, je černobílá akvatinta na papíře, portrét tehdejšího vůdce obrodného procesu Alexandera Dubčeka od Jiřího Balcara. Díky redukci barev na černou, bílou a šedou působí obraz posmutněle až depresivně. Navíc s osobním příběhem autora, jenž tragicky zahynul při autonehodě právě v srpnových okupačních dnech.
Hodně expresivně působí i zlatavá socha Olbrama Zoubka Jan v životní velikosti. Její zvrásněný povrch evokuje žárem seškvařenou kůži. Stejné téma najdeme i na koláži Jiřího Koláře Pocta Palachovi z roku 1969. Výtvarník zvolil coby hlavní figuru Botticelliho Venuši, kterou rozstříhal na svislé pásy. Bohyně evokuje jaro, které bylo tehdy chápáno coby symbol politického uvolnění. Jako kontrast však působí tvář Jana Palacha polepená fragmenty novin a jakási pyramida, kterou tvoří parte.
Asambláž Ivo Přečka Jen tak přibližuje okupaci jednoduchým, ale přesto výmluvným způsobem. V horní části díla jsou dva páry očí a mezi nimi je v krycí skleněné desce otvor po kulce. Vše podstatné je tím řečeno.
To, co ukazují jednotlivé práce, je inspirováno určitou dobou. Dobou nadějí, následné tragédie a konečné rezignace. Jejich výtvarné vyjádření k nám mluví výraznou řečí i po mnoha letech.