Rodina, přátelé a veřejnost se rozloučili s Vlastimilem Harapesem

Divadlo bylo otevřeno od 11:20, aby smuteční hosté mohli položit květiny a poklonit se u rakve.

Poslední sbohem přišly dát známému umělci stovky lidí, kteří divadlo zaplnili. Samotný smuteční obřad probíhal zároveň s promítáním nejdůležitějších událostí v Harapesově kariéře, které se většinou vztahovaly k ND. Sám také k divákům ze záznamů opakovaně promlouval. V příspěvcích se objevovaly jeho nezapomenutelné (nejen) taneční role.

Šéf Herecké asociace Ondřej Kepka připomněl také Harapesovo herectví a jeho pozoruhodnou činnost v rozhlase, kde často zpovídal své kolegy. „Vždy za tanečníky bojoval,“ zmínil s tím, že jeho oblíbeným tvrzením bývalo, že tanečník pracuje stejně tvrdě jako horník v dole.

Jiří Suchý zavzpomínal, jak je kdysi pracovně propojilo jeho divadlo Semafor, konkrétně hra Prsten pana Nibelunga (premiéra 2014 - pozn. red.). Prozradil, že se i v civilu oslovovali slovem „maestro“. Což byl Harapesův nápad. Vznosné oslovení se mu jednoduše líbilo.

„Říkali jsme si tak deset let. Poté, co jsme se hned při našem seznámení dohodli, že si tykat nebudeme… Chtěl jsem mu nabídnout další roli do další sezony. Ten slib jsem nesplnil, už nesplním. Je mi to velice líto, odpusťte mi to, maestro,“ zmínil.

Suchý se stal posledním řečníkem smutečního obřadu, jenž trval zhruba hodinu. Poté, co domluvil, zazněla v ND státní hymna a symbolicky se zavřela opona. Diváci v sále věnovali svému oblíbenému umělci ještě několikaminutový poslední potlesk.

Harapes působil v ND více než padesát let. O jeho mimořádném talentu svědčí i fakt, že hned po absolutoriu taneční konzervatoře v roce 1965 získal angažmá právě v baletním souboru pražského Národního divadla, kde působil od roku 1971 jako sólista.

Během své dlouholeté aktivní činnosti, kterou definitivně ukončil v roce 2002, tančil stěžejní mužské role ve všech titulech repertoáru ND.

„Ve všech jeho rolích se projevovala sugestivní žízeň po životě, hledání nepoznaného, víra v to, že kdesi, v čemsi je něco, za co stojí žít a život oslavovat,“ popsal jeho mistrovství na facebookových stránkách režisér Petr Weigl.

Harapes byl i výraznou tváří československého filmu. Zahrál si například v dnes již klasických titulech, jako jsou Markéta Lazarová, Jak vytrhnout velrybě stoličku, Panna a netvor, Operace mé dcery nebo Bolero. Byl však často předabován.

„Řídil jsem se heslem: Připravenému štěstí přeje. Takže když přišla první nabídka z filmu, byl jsem připravený. Navíc, když se tak pozoruju na ukázkách z mládí, byl jsem docela hezký kluk. V té době jsem o tom naštěstí vůbec nevěděl, protože jsem byl vedený k neustálému pochybování o sobě a svých schopnostech,“ uvedl Harapes v rozhovoru pro Právo před devíti lety.

A ve své biografii z roku 1997 také shrnul: „Říká se, že k úspěchu v umění je zapotřebí padesát procent talentu a padesát procent píle. Ale já jsem v průběhu let dospěl k názoru, že by snad stačilo dvacet pět procent talentu, dvacet pět procent píle, ale padesát procent inteligence. Když člověk nemá hlavu, aby věděl, proč co dělá, není schopen vnímat hudbu, přemýšlet o věcech a učit se od zkušenějších; je to jen promarněný čas a úsilí.“