Rockový písničkář Luboš Pospíšil: Poesis Beat. Tak označuji svůj styl

Nikdy jsem nic neplánoval. Vždycky jsem šel, jak říkají fotbalisté, od zápasu k zápasu. Měl jsem nicméně představu, že bych si ke svým sedmdesátým narozeninám mohl něco hezkého hudebního nadělit. Nakonec mě napadlo nahrát sólovou desku.

Současně jsem si řekl, že když moji spoluhráči ze skupiny 5P pracují také na dalších projektech, můžu si jeden udělat i já.

Už v minulosti jsem byl osloven svými hudebními kamarády, bubeníkem Martinem Vajglem a kytaristou Liborem Mikešem Mikoškou, že pokud bych něco nahrával, rádi by u toho byli. Jakmile jsem se pro své album rozhodl, oslovil jsem je a oni se hned přidali.

Potom mi Mikeš doporučil jako baskytaristu Petra Vavříka, což mě absolutně nadchlo. Řekl jsem si, že je to asi nejvíc, co pro svou desku můžu udělat. Vznikla velmi silná kapela.

Písničky jsem si chystal průběžně, několik let. K některým mi napsal text můj dlouholetý spolupracovník Pepa Lábus. Postupně jsem začal spolupracovat i s Jiřím Hájíčkem. Jako spisovatel dostal celou řadu ocenění, ale on psal původně i poezii.

Nevěděl jsem to. Když mi to prozradil, byl jsem z toho nadšený a řekl mu, že bych byl rád, kdyby mi zkusil napsat nějaké texty. Brzy se ukázalo, že si umělecky rozumíme, a pak už to šlo rychle. Texty, které pro mě napsal, se mi moc líbí.

Mimochodem, Jiří Hájíček se v minulosti potkal i s muzikou. Vím, že hrál v nějaké kapele a k hudbě má velice blízko.

Poesis je poezie a Beat beatová muzika. To spojení jsem použil už na album Soukromá elegie z roku 2014, ale moc lidí si toho nevšimlo. Možná nikdo. Napsal jsem to do bookletu pod cédéčko. Řekl jsem si, že mám-li označit hudební žánr, kterým se zabývám, pak je to ten, jejž jsem si vymyslel. Poesis Beat.

Mnohokrát se o mně psalo, že jsem stylově neusazený. Někdy bylo v mých písních blues, jindy bigbít, někdy zase folk. Ano, v těch žánrech se pohybuju, ale nenaplňuju je, beru je jen jako inspiraci. Proto jsem chtěl svůj styl označit jedním zastřešujícím názvem.

Také jsem byl několikrát označený jako člověk, který se zabývá zhudebňováním poezie. Vnitřně jsem s tím nikdy nesouhlasil, v tom připodobnění mi už totiž jen chyběl dodatek o tom, že se zabývám nežijícími autory.

To jsem však nedělal. Spolupracoval jsem s Pavlem Šrutem, Janem Saharou Hedlem, Pepou Lábusem a dalšími žijícími autory, svými vrstevníky. Výborně jsem si s nimi rozuměl, naše spolupráce byla oboustranná. Řekl jsem si, že to musím na svém sólovém albu uvést na pravou míru, protože jsem nechtěl tenhle omyl nechat ležet na stole.

Byl jsem takříkajíc hozený do vody ve skupině C & K Vocal, ve které jsem působil v sedmdesátých letech. Nepřišel jsem do ní jako zpěvák, ale později jsem byl osloven Láďou Kantorem i Otou Petřinou, abych se zapojil více pěvecky a nebyl pouze doprovodným kytaristou. Tvorba C & K Vocalu stála na poezii, byl jsem s ní tedy v těsném kontaktu.

Už na gymnáziu jsem se s ní však poměrně intenzivně setkával. Básně Václava Hraběte k nám jezdil recitovat Mirek Kovářík, což pro mě byl zážitek. Navíc jsme vyhráli všechna předkola ve sborové recitaci a s Hrubínovou básní Jobova noc jsme se dostali až do finále Wolkerova Prostějova, což byla prestižní recitační soutěž.

Impulzů jsem měl hodně, poezii jsem se věnoval už od teenagerských let. Když jsem potom objevil sbírku Roberta Gravese Příznaky lásky, kterou přebásnil Pavel Šrut, vrhnul jsem se na ni a začal básně z ní zhudebňovat.

Jsou to především zástupci francouzské poezie. Je to samozřejmě velmi široký pojem, nicméně souvisí s názvem poesis. To slovo bylo používáno už dávno, objevovalo se v řečtině i románských jazycích.

Na konci první světové války se formulovala moderní poezie. Stáli za ní Francouzi Guillaume Apollinaire, Philippe Soupault a další. To období se někdy nazývá poesis. A pak přišly další směry, dada, kubismus a hlavně surrealismus, který vývojově na moderní poezii navazoval.

Jsem autor jednotlivostí, občas jsem napsal nějaký text. Nedovolím si pustit na desku takový, za který bych se měl stydět, anebo si za ním nestál. Za básníka se zásadně nepovažuju. Můj názor je, že básník není ten, kdo to vykřikuje do světa, ale ten, kdo básníkem skutečně je.

U písní na albu jsem se skládáním bavil. Byla to pohoda. Slyšel jsem dokonce názor, že mi pandemie v tomto směru pomohla. Sice s ním nesouhlasím, ale může to tak vypadat. Je pravda, že jsem nikam nechodil, byl jsem zavřený doma a vymýšlel hudbu. Měl jsem na to klid.

Mám ještě několik nápadů, ale spěchat s nimi nebudu.

Nepřeháním to, ale když vím, že mě čekají koncerty nebo nahrávání, hlídám se. Jelikož když se nehlídám, vypadá to jinak. Ty zkušenosti mám.

Snažím se odpočívat a nezúčastňuju se večírků, které by můj hlas jakkoli poznamenaly. Ale neznamená to, že si nedám pivo nebo víno.

S kapelníkem Ondrou Fenclem máme domluvu, že několik písniček na našich koncertech hrát budeme. Na několika plánovaných křtech alba by se měli objevit lidé, kteří ho natáčeli. Určitě v Praze, Brně a ve vokální podobě v triu i jinde.

Může se vám hodit na Zboží.cz: