Článek
Přístup, který Idola proslavil, mu ale usnadnil návrat. Nemusel prokazovat, že se původní ideje po čtvrt století nevytratily. Šlo o přímočarý přidrzlý rock, postavený na výrazných riffech šťavnaté kytary, úderných bicích a zapamatovatelných melodiích v refrénu. Přesně takové taky byl největší hity v čele s Rebel Yell, jímž koncert vyvrcholil.
A právě tento přístup dokonale fungoval i v Praze, k čemuž přispěla jak síla riffů, tak energie hlavního protagonisty a především um a invence kytaristy Steva Stevensona, který oslňoval nejen technikou a neuvěřitelně širokou zvukovou škálou, ale hlavně drivem.
Jakmile však dostaly větší prostor plochy kláves a tempo se zvolnilo, přesvědčivost se vytrácela. Chyběl tah, takže materiál působil vyčpěle, dokonce místy páchl naftalínem, jako šaty dlouho nevyndané ze skříně. Osmdesátky totiž přinášely nejen silné melodie, ale také banální plochy kláves rozmělňující rock, zbavující ho gruntu.
Billy Idol tomu naštěstí dokázal vzdorovat, což je také jeden z důvodů, proč přežil. V baladách ovšem už ani jeho zpěv nepůsobil tak přesvědčivě, jako v rychlých skladbách, takže prostřední část koncertu trochu ztrácela na přesvědčivosti.