Článek
Meteorologové slibovali žhavé slunce na blankytném nebi téměř bez mráčku, a především bez deště. To uklidnilo nejen organizátory, ale zřejmě i fanoušky, kteří se mohli od začátku oddávat dobré hudbě, navíc v nových vizuálních kulisách. Na plakátech a bannerech se objevovaly různé zvířecí hlavy, které mají symbolizovat skryté emoce v člověku. Heslo „Probuď zvíře v sobě“ je však třeba chápat v pozitivní rovině.
Pozitivní energii měli přinést hlavně irští Kodaline. O své hudbě mluví jako o terapii, která vyjadřuje jejich prožívání. Nostalgický indie pop, jenž se linul z pódia k takovému výkladu skutečně sváděl.
Vokalista Steve Garrigan plačtivým hlasem zažehl oheň především v dívčích srdcích. Chvíli jen zpíval, poté se chopil akustické kytary a nakonec zasedl i za klavír na vyvýšené rampě. Působil jako hodný chlapec, stejně jako celá jeho kapela. Takže ty tři kosočtverce, které měla za sebou na scéně, nepůsobily v jejím pojetí vulgárně.
Vyznavači ohně
Bring Me the Horizon byli silnější káva. Možná, že jejich uřvaný metalcore s elektronickými prvky souvisí s tím, že pocházejí ze Sheffieldu, ocelového města ostrovů. Zpěvák Oliver Sykes, jenž byl potetovaný i v obličeji, odříkával úvodní mantru v provazcích dýmu, který chrlily dvě figury v maskách po stranách pódia ze svých kouřometů.
Kapela si na pódiové prezentaci dala vůbec záležet. Muzikanti skotačili na zvýšeném patře pódia, za nimi běžela barevná projekce, a nakonec se přidaly i oranžové ohňové sloupce. To skladbě Wonderful Life, kterou také plameny doprovázely, dalo opravdu ironický rozměr.
I když bylo jasné, že Sykes není žádný kantilénový zpěvák, dokázal se s tím poprat. Pohybem i nasazením strhl pozornost na sebe a dal zapomenut na drobné intonační nedostatky.
Flogging Molly sice pocházejí z Los Angeles, ale jejich srdcovou hudbou je skočný mix lidové hudby a hospodského bigbítu. Bez problémů roztančili lidi v publiku a dali zapomenout na podvečerní horko a zvířený prach. Zvonivé tóny banja i podmanivé zvuky houslí mají zkrátka českému fanouškovi, odkojenému country, vždycky co říci.
V popůlnočním čase se s vervou prosadil britský raper honosící se bojovým jménem Scarlxrd. Jeho směs hip hopu, noise a tvrdé elektroniky hřměla areálem a protagonista se nešetřil. S použitím sportovní terminologie by se dalo říci, že do toho dal opravdu všechno.
Domácí scénu reprezentovala hlavně pardubická Vypsaná fixa, respektive její společný projekt s tělesem Prague Philmarnoia. Křížení bigbítových kapel s interprety vážné hudby přináší většinou střídavé úspěchy, a tentokrát to bylo tak napůl.
Pro fanoušky bylo zajímavé poslechnout si notoricky známé skladby Holka s lebkou nebo 1982 v netradiční úpravě, nicméně Vypsaná fixa je nejjistější v kramflecích, když hraje v obvyklém složení.
Domácí prapor drželi také písničkář Thom Artway, který vzýval jemnou melancholii, temperamentní kytarová čarodějka Electric Lady či kapela The Atavists, jež v poslední skladbě svého setu vyhodila proud. Takovou měl její špinavý rock sílu.