Robert Fulghum: Čekám, jestli naše civilizace dospěje

Jedenáctého září před třemi lety se prý Amerika změnila. Znáte ten slogan: Nic už nebude jako dřív. Taky jste se změnil?

V prvé řadě musím říct, že nevěřím, že se svět nějak změnil. Vím, že si to Američané myslí. Ale terorismus se projevoval už dávno před 11. zářím, vezměte si Afriku, Palestinu. O tom se ovšem Američané dovídali pouze z novin. A k teroru přece docházelo i na území USA. Mohl jste například vyrůstat jako černoch a někdo vám vypálil dům. 

Nedávno mi kanadský spisovatel Yann Martel říkal, že problém terorismu spoluvytvářejí média. Prostorem, jaký mu věnují, způsobem, jakým o něm informují...

Když poletíte v letadle a to zamíří do věže nad New Yorkem, určitě si nepomyslíte, že za tohle mohou média. Jediné, co si pomyslíte, bude - teď umřu. Ale osobně se domnívám, že svět je lepší, než byl kdykoliv předtím. Horší se nám může zdát jen proto, že se díky technickému pokroku každý den dovídáme o všem špatném, co se všude ve světě stalo. Vždyť ještě před sto lety existoval kanibalismus, lidé se pojídali, ale skoro nikdo o tom nevěděl. Kdyby to tehdy zaznamenala média, jako to dělají dnes, byla by to hrůza, celý svět by se děsil.

Já jsem vyrůstal v době studené války, každý den jsme si uvědomovali, že může přiletět atomová bomba, že nás může srovnat se zemí. Měli jsme také strach. A dnes? Podívejte, prezidenti Bush a Putin jsou přátelé, říkají si Vladimire a Georgi a plácají se po ramenou. Zase je tu ale jiný strach. Třeba ze Severní Koreje. Jednou jsem mluvil se starým mužem, bylo mu devadesát, a ptal jsem se ho, jestli ví o životě něco víc než já. A on mi vyprávěl, že zažil první světovou válku, hospodářskou krizi, druhou světovou válku, studenou válku, krizi kolem berlínské zdi a že je stále překvapený, jak se všechny problémy nakonec vyřeší. A samozřejmě vždycky vzniknou nové.

Tak se snažím na svět dívat s touhle delší perspektivou. A směji se, když slyším lidi hovořit o starých dobrých časech, protože vím, že žádné takové neexistují.

V době 2. světové války jste byl hodně malý. Uvědomoval jste si ji už podobně jako tu pozdější studenou?

Když začala, byly mi čtyři roky. Z toho období mám své první vzpomínky. Vybavuji si, jak rodiče častěji než kdykoli jindy poslouchali rádio, povídali si a byli velmi vážní. Samozřejmě jsem tehdy ničemu nerozuměl, ale uvědomoval jsem si, že se muselo stát něco hrozného. Pak si pamatuji, jak byl otec povolán do armády, odešel sloužit do Nového Mexika. Právě tam, kde vyvíjeli první atomové bomby. Prý je viděl na vlastní oči. A z války mám ještě jednu silnou vzpomínku, na to, jak nám dětem byli vykreslováni Japonci. Vypadali jako krysy a měli takové dlouhatánské ocásky. No vidíte, a dnes má můj syn za ženu Japonku a má vnoučata jsou polovičními Japonci. Ale ocásky nemají.

Takže vaše americká rodina dnes nežije ve větším strachu než kdykoliv předtím?

Přesně nevím. Mohu mluvit za sebe. V životě člověka se vždycky najde nějaký důvod, proč se bát. Ale čeho se vlastně bojím já? Smrti se nebojím. Ten dětský strach ze smrti už nemám. Jako dítě jsem ze strachu lezl pod stůl. Dnes bych tam už nevlezl. Opravdu se bojím jen toho, že lidi někdy říkají: Mně je to jedno.

Proč?

Jen v tu chvíli, kdy je lidem všechno jedno, když si navzájem přestanou věnovat pozornost, mohou se věci opravdu zhoršit. Mám dva přátele, jeden během prezidentských voleb volil Bushe. Dobrá, nemám s tím žádný problém, protože on o tom přemýšlel a rozhodl se takto. Ale druhý přítel se rozhodl, že k volbám vůbec nepůjde. A to mi dělalo mnohem větší starost.

Jak by ale vaše současná vláda obhajovala před občany, kteří se nebojí, jak o tom hovoříte, vojenskou politiku v zahraničí a potřebu mít u moci silného prezidenta, který ji vede?

Vláda může ovlivňovat myšlení lidí jen tehdy, pokud jí to sami lidé dovolí. Pokud všechny zprávy, které získáváte, pocházejí z televize, máte to, co si zasloužíte. Pokud však v Americe chcete správné, důvěryhodné informace, můžete je mít. Je to opět vaše svobodná volba, jak chcete být informováni. I když vím, že spousta lidí je na televizi závislá. Sám televizi nemám, ani se na ni nedívám. Čtu raději knihy, ty jsou pro mě zprávami o světě, i když přece jen pomalejšími.

Moorův film Fahrenheit 9/11 byl pro vás také takovou zprávou o světě?

Znám Michaela Moora osobně a viděl jsem i tenhle jeho snímek.

Líbil se vám?

Výraz líbil bych asi nepoužil. Řekl bych, že je to film zcela jedinečný a že se dokážu ztotožnit s hlediskem, které Moore nabízí. Taky na něm oceňuji, že je současně informativní a ohromně zábavný. Moore natočil velmi silný film s jasným názorem. Ale rozhodně by bylo hloupé obviňovat Moora z nějaké propagandy, jak o tom někdy slyšíme. Vláda sděluje své názory v televizi a Moore k nim ve svém filmu nabízí nějakou alternativu. A pak je tady ještě dalších tisíc jiných názorů.

Řadu let jste působil jako pastor. Neměl jste někdy chuť sloužit pro změnu jako politik?

Pokud vám záleží na tom, jak se vyvíjí svět, a máte zájem to nějak ovlivňovat, máte řadu možností. Záleží jenom na způsobu, jaký si zvolíte. Osobně bych do politiky vstoupit nechtěl, ale podporuji lidi, kteří to dělají. Politika je v prvé řadě odpovědnost, jsou to závazky vůči druhým.

Svou první knížku Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce jste vydal až ve svých jedenapadesáti. Dřív jste nepsal?

Tou dobou jsem byl také učitelem a psal jsem krátké texty nejen do kostela, ale taky pro své žáky. Chtěl jsem lidi kolem oslovit i tištěným slovem. Oni si pak mé texty předávali, a ty tak začaly žít svým vlastním životem. Vydané sice nebyly, ale obíhaly. Další a další učitelé mé psaní cyklostylovali, tehdy nebyly žádné kopírky, a dávali je svým studentům. Byly to krátké texty na jednu stránku a lidé si je přidělávali třeba na ledničky nebo na nástěnky. A kdyby to takhle zůstalo, úplně by mi to stačilo.

Ale jednoho dne se stalo, že dcera jedné newyorské literární agentky přišla domů ze školy a ukázala matce, co dostala od učitele. Ona si mě pak našla a zeptala se, jestli takových textů mám víc. Ano, řekl jsem jí, mám jich plnou krabici. Takže jsem ji zabalil, poslal do New Yorku a najednou se ze mě stal vydávaný autor. A rok na to se tahle moje knížka dostala na první místo žebříčku nejprodávanějších titulů. A o další rok později tam ještě pořád byla. Zní to jako pohádka.

Ano. Dnes je téměř nepředstavitelný komerční úspěch bez drahé propagace. Proč jste vy byl výjimkou?

Základním momentem úspěchu bylo, že mé povídky už dávno kolovaly mezi lidmi, že si je sami přepisovali a ony žily v jejich povědomí. Můj vydavatel skutečně pro ně nemusel moc dělat. Vzpomínám si, že magickým okamžikem byla pro mě chvíle, kdy mi můj přítel z Atlanty poslal povídku bez uvedení autora a vzkazoval, že si ji určitě musím přečíst. Nechtěl mi pak věřit, že ji znám - že jsem ji napsal já.

Věřte mi, že jsem měl moc fajn život už před tím, než se začaly moje knížky vydávat. Nečekal jsem celou tu dobu, až budu spisovatelem. Ale ono se to přihodilo a já si připadám jako herec ve hře, která se hrála už dávno předtím, jenomže teď se stala slavnou. Přitom v ní jde pořád o totéž. A pak přijde čas, kdy se ta hra přestane hrát, přestane lidi zajímat a budou se ptát: Fulghum? Kdo to je?

Vzhledem k tomu, že se vyskytujete i v českých středoškolských učebnicích a ty se obměňují jednou za řadu let, nemusíte se bát, že by k tomu mělo brzy dojít.

Skutečně? To je skvělé, v amerických učebnicích jsem taky. A když moje patnáctiletá vnučka, se kterou jsem tady v Praze, říká učitelce, že Fulghum je její dědeček, ona jí to nechce věřit.

Dneska píšete jak? O co vám jde?

Píšu proto, abych dal smysl tomu, co se děje v mé hlavě. Rád píšu o svých názorech, o svých úvahách, ale současně velmi rád vyprávím příběhy. Netuším, jak to probíhá. Ale vím, že až se rozloučíme, mohl bych si sednout a napsat o našem setkání příběh.

Nedostal jste se někdy pod tlak svého nakladatele? Nevnímal jste snahu využít vašeho úspěchu? Třeba knížky poskládané z příběhů vašich čtenářů nebo komentované citáty slavných vznikaly z vašeho upřímného přesvědčení?

Pokaždé jsem vydával jen tehdy, když jsem chtěl vydávat. A teď jsem moc rád za internet. Mám vlastní webovou stránku, kterou dvakrát týdně doplňuji o nové texty. Já vlastně teď nakladatele vůbec nepotřebuji. A takhle jsem začínal, vysílal jsem mezi lidi své příběhy.

Nastává adventní čas, čas usebrání, ale taky čas hlučných reklam na co nejbohatšího Ježíška, u vás na Santa Klause. Jak tohle období snášíte?

Záleží jenom na nás, jak s tímto časem naložíme. Myslím, že bychom se neměli příliš starat o to, jak prožívají Vánoce druzí. Víc bychom se měli zajímat o to, jaké Vánoce chceme mít my sami. A taky si je takové udělat. Pro mě je nejsmutnější, když někdo říká, že tenhle slaví Vánoce divně a tenhle taky a tamhle mají zase moc dárků. Ne, to je špatně. Vždycky si vzpomenu na školníka ze střední školy, kde jsem kdysi učil. To byl velmi moudrý člověk. Já za ním přišel, na něco si stěžoval, něco se mi nelíbilo, a on mi vždycky s klidem řekl: Tak se na to nedívej, podívej se na něco lepšího. Já například nemám rád nakupování, tak prostě nechodím nakupovat. Do nákupních středisek chodím, až když je zavírají. Nejsou tam žádní lidé a je tam klid.

Měl jste jako kluk Vánoce rád?

Jako dítě jsem Vánoce nenáviděl. Pokaždé to pro mě bylo hodně nešťastné období. Mí rodiče se často hádali a o Vánocích jejich hádky obvykle vrcholily. Stromeček zdobila sama maminka. Otec přicházel domů obyčejně dost pozdě a hned se pohádali. Matka byla křesťanka, otec ne. A jen se objevil ve dveřích, spustil na ni, že Ježíš byl Žid, a ne žádný křesťan. Maminku to rozzlobilo a začala křičet. A on taky křičel: Ježíš umřel a rozhodně se nikdy nevrátil zpátky. Tak takhle vypadaly moje šťastné Vánoce.

Věřil jste na Santa Klause?

V naší rodině? Ne.

Nechybělo vám to?

Když jsem vyrostl, rozhodl jsem se, že si budu dělat Vánoce pěkné a šťastné. Že všechno doženu. Začal jsem si hračky kupovat pro sebe. Dřív jsem žádné nedostával. Letos budu trávit Vánoce na Krétě se svou vnučkou. Můj dům tam stojí blízko jednoho starého kláštera, půjdeme tam na bohoslužbu. Nebudeme sice rozumět jejímu jazyku, ale tajemství, které je v ní skryté, zůstává.

Řecké Vánoce jsou velkou událostí, ale ne tak významnou jako Velikonoce, protože narozeniny máme všichni, ale teprve zmrtvýchvstání je ten skutečný zázrak. Proto jsou Vánoce na Krétě mnohem obyčejnější než ty americké, které se začínají dlouho dopředu a jsou velmi bláznivé. A než dojedeme na Krétu, zažijeme předvánoční čas ve Vídni, v Salzburgu, v Mnichově, všude budou trhy, snad i sníh, koupíme si horký punč. Těším se na tu atmosféru. Takhle jsem si Vánoce představoval v dětství.

Všiml jsem si, že máte blízký vztah k mýtům. Napsal jste, že mýty mají větší moc než historie. Máte dům na Krétě, která je mýty opředená. Čím vás mýty tak přitahují?

Jednak miluji příběhy a jednak si uvědomuji, že každý člověk si vytváří své mýty. Nějak vnímá realitu a něco svého k ní přidává. Děje se to do takové míry, až mě fascinuje, že se lidi vůbec mohou na něčem shodnout.

Ale našemu západnímu pojetí světa možná mýty překážejí, odporují našemu racionalismu, pozitivismu. Nebo ne?

Myslím, že ne. Podívejte se na popularitu Tolkienových příběhů, na americké filmy. Také potřebujeme velké hrdiny, přejeme si, aby dobro nakonec zvítězilo nad zlem. Dokonce si myslím, že západní civilizace potřebuje mýtus ještě víc než kdykoliv předtím. Sama Amerika je do jisté míry mýtus. Pořád tu běží o jeden a ten samý příběh - v noci vyjde hrdina, aby se utkal s drakem a zachránil ženu. Skutečně mám rád mýty, ale snad bych byl i radši, kdyby se lidé víc zajímali o fakta.

Je to způsob našeho úniku od reality?

Je to lidská potřeba. Projevuje se v náboženství, ve sportu. Je to jakýsi vzorec v našem podvědomí. Když budete hrát nějaký zápas, řeknete si, my jsme dobří, oni jsou zlí, poprosíme boha, aby nám pomohl. Zrovna tak reklama: slibuje nám, že když si koupíme nějaký výrobek, že budeme šťastnější. Není v tom nic racionálního. Skutečně čekám na okamžik, kdy západní civilizace bude dospělá. Když se Gándhího zeptali, co říká západní společnosti, odpověděl: Myslím, že je to dobrý nápad.