Richard Müller: Změnil jsem svůj vztah k písni Po schodoch

Sešli jsme se s mým týmem a bavili se o tom, co dál. Věděl jsem, že mohu pokračovat v koncertech s kapelou, cítil jsem ale také potřebu přijít s něčím jiným. Mám totiž strašně rád změnu. Když padl návrh spojit se se slovenskou skupinou Fragile, která prezentuje písně bez hudebního doprovodu, nadchl jsem se pro něj. Pak se ale ukázalo, že to není tak jednoduché. Můj přínos byl jasný, nabídl jsem skladby, které jsou v mém repertoáru. Pro Fragile ale nastaly krušné časy, protože připravit aranžmá těch skladeb bylo náročné a komplikované.

Přiznám se, že od toho nemám odstup. Mám pocit, že tak, jak se to líbí mně, se to bude líbit lidem, kteří na koncerty přijdou. Zatím je to chápané jako jednorázový projekt, který vydá cédéčko.

To záleží na publiku, o tom je teď zbytečné spekulovat.

Jde to vždycky. Braňovi Kostkovi, kapelníkovi Fragile, jsem dal všechny své skladby, on si je poslechl a následně jsme společně vybrali ty, na kterých jsme chtěli pracovat. Podle mého názoru tam ale byly písně, které by byly hůře realizovatelné. Jsem například přesvědčen, že Kníže Rohan se do projektu Hlasy nehodí.

Braňo Kostka mi řekl, že touto písničkou začneme zkoušet. Já namítl, že ji po těch letech nemám už moc v lásce, ale nakonec jsem byl překvapen, jak se povedla. Byl to od kapelníka dobrý strategický manévr. Přišel s písničkou, ze které nejsem nadšený, odvedl skvělou práci, a když jsem si poslechl výsledek, shledal jsem ho velice zajímavý. Dokonce tak zajímavý, že se částečně změnil můj vztah k písni.

To máte pravdu, ale ono se to stává. Myslím si, že se to týká i mnoha mých kolegů. Existuje řada zpěváků a interpretů, kteří se tak trochu stali otroky písniček, které od nich lidé neustále požadují. Všichni ale víme, že se takové písničky sluší na koncertech hrát, což děláme.

Jednoznačně Štěstí je krásná věc. Když ji hrajeme na Slovensku, lidé ji zpívají a radují se při ní. Je to jednoznačný hit. S dalšími je to složitější. Zatímco já si myslím, že některá písnička hit není a nebyla, mé okolí je přesvědčeno, že je a byla. Platí to i naopak. Víte, každou písničku je třeba krásně napsat a otextovat. Když se to stane, může z ní být hit.

Tak ji do repertoáru nezařadím.

Pětadevadesát procent písniček jsem si napsal sám, a všechny mi stále připomínají situace, za kterých vznikly. Častokrát se těším jako malý kluk z toho, že nějakou budeme hrát. Řeklo se to už tisíckrát, ale i já jsem přesvědčen, že písničky jsou mé děti. Tak k nim přistupuju.

Určitě, a týká se to paradoxně vystoupení, která mě výrazně živí, tedy takzvaných V.I.P. akcí. Některé jsou skvělé, lidé se baví a je to vlastně regulérní koncert. Někdy se ale stane, že přijdete na pódium a hned je jasné, že hluk v sále, vřava z hlediště a cinkání pohárů nemáte šanci ani tím největším bigbítem zdolat. Málokdo může takovou situaci považovat za příjemnou, i když se snažím i v tu chvíli publikum získat. Když si ale uvědomím, že to nejde, odehrajeme s kapelou koncert na profesionální úrovni, protože profesionálové jsme, a rozloučíme se. Je mi jen líto toho zabitého času.

Když hrajeme s kapelou, tak ano. Mnohem intenzivněji se ale tak cítím jako posluchač hudby. Poslouchám všechnu muziku, která existuje, s výjimkou trampské písně a základního country. Pouštím si vše od free jazzu přes klasiku až po bigbít, někdy dokonce velmi tvrdý. Uvědomuju si při tom, že mám rockovou hudbu strašně rád, možná nejvíc. Když jsem byl nedávno na koncertě Erika Claptona v O2 areně, byl jsem jako opařený. Mám rád i blues a Clapton pro mě jednou provždy zůstane hudebním hrdinou.

Je to asi nerealizovatelná věc, ale velice rád bych si zazpíval pomalé písničky ve stylu Franka Sinatry. Problém je, že by se s tím velmi těžko pracovalo. Nikdy bych si například netroufl zpívat anglicky, protože na to nemám. Strašně těžké je také najít klíč k textování podobných písniček. Musí v tom být nadhled, špetka humoru, nelze to brát vážně. Nicméně představa zpívání takových písniček s jazzovým triem nebo kvartetem je úžasná.

Na některé z mých desek možná něco takového je. Nezkoušel jsem to ale programově. Opravdu si to zatím nedovedu představit. A také neznám autory, kteří by takové písničky dokázali napsat.

Přiznám se, že jsem dlouho nic nenapsal. Nejsem takříkajíc každodenní básník. Nejlépe se mi dělá nárazově, ostatně mé poslední album Eště bylo napsáno v průběhu jednoho dne. Netvrdím, že je to správní cesta a nikoho k ní nenabádám. Jsem ale přísný kontrolor kvality svých písniček a nikdy bych nepustil ven nic, co není dobré. V tomto případě se za krátkou dobu podařilo podle mého názoru napsat báječné album. Od té doby jsem nenapsal ani čárku.

Když píšete písničku pro své dítě, existuje poměrně velké nebezpečí, že z toho bude kýč. Napsal jsem písně pro své dvě starší děti. Zdají se mi být v pořádku, ale připouštím, že jsem je psal v jiné době a jiném psychickém rozpoložení. Teď jsem o mnoho střízlivější, respektive úplně střízlivý na to, abych se pustil do něčeho tak citlivého, jako je skladba pro nejmladšího syna.