Článek
Zajímal by mě váš vztah k dětem a teenagerům...
K dětem zatím žádný vztah nemám. Spíše si jej kompenzuji vztahem ke psům, které mám doma. S mládeží nepřijdu s ní příliš do kontaktu, protože jsem pořád někde zavřený, doma nebo ve studiu. Jediné, co vidím, je, jak snadno je ovlivnitelná. Je důležité klást důraz na to, co se jí vštěpuje do hlavy. Na ní záleží, jak bude vypadat budoucnost.
Ale většina vašich fanoušků jsou právě teenageři...
Jak kdy. Na našich koncertech podle mě ti hodně mladí, -náctiletí, vyloženě nejsou. Naší třetí deskou O3 jsme se posunuli mnohem dál. Od toho lolitovského boomu, kdy objevili novou kapelu a kdy se jim líbila písnička o Lolitě, jsme už dávno pryč.
Dneska je Kryštof docela náročná kapela. Zjistili jsme, že se naše publikum pohybuje ve věku od osmnácti do pětatřiceti let. Na nás nechodí stejná mládež jako na koncerty SuperStar. Zpívám si, o čem chci, respektive se vyzpívávám, z čeho potřebuji. Zpívání je pro mě něco jako terapie. A kupodivu to funguje bezvadně. Problém nastane, když jsem relativně šťastný jako třeba teď. Už dlouho jsem nesložil žádnou písničku. Popravdě skoro všechny naše písničky jsem skládal v depresivních stavech. Ale zpátky do depresí se mi vážně nechce.
Od hudby odbočíme k pohádkám. Jaká je vaše nejoblíbenější pohádková postavička?
Rozhodně je to Pat a Mat a potom jsem měl rád Bolka a Lolka nebo Jen počkej, zajíci! Ale třeba Vílu Amálku jsem moc nemusel. Absolutně se mi třeba nelíbil jeden večerníček o panáčkovi, který bydlel v knoflíku, nebo tak nějak. Moc si to už nepamatuji, ale pojmenoval jsem si toho kluka Kryštof. Když jsem psal písničku o klukovi, kterého nikdo nemá rád, vzpomněl jsem si na postavičku Kryštofa a pojmenoval jsem ji po něm.
Později, když jsme hledali název kapely, vybírali jsme z několika variant. Chtěli jsme něco českého, stručného a úderného. A byl tam ten Kryštof. Myslím, že svou roli sehrál náš tehdejší pocit folkpunkových anarchistů, že stejně nikdy nikam neprorazíme a dopadneme podobně jako ten Kryštof v té písničce. Tak jsme se po ní pojmenovali.
K jaké pohádkové figurce byste se přirovnal?
Myslím, že k Patovi a Matovi bych měl hodně blízko. Společná nám je naše manuální nezručnost. Přestože jsem vystudoval řemeslo, mé technické dovednosti jsou velmi špatné.
Proto jsem pak utekl k divadlu a na konzervatoř. Techniku bych dělat nemohl.
V novém snímku Vladimíra Morávka Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště jste se setkal s Janem Budařem. Film sice bude v českých kinech uveden až na podzim, ale můžete ke své spolupráci a roli říct pár slov?
Když jsem dostal scénář, tak jsem počítal s úplně jinou rolí, která mi podle mě byla šitá na míru, s rolí Vaška Hrubeše, kterou ale dostal Budař. Myslel jsem si, že on bude hrát toho retardovaného, zaostalého kluka Mareše. Jenže Morávek dal Mareše právě mně a Honza dostal toho drsoně, to zlo v příběhu.
Já toho kluka mám ale moc rád a bude se mi s ním těžko loučit. Přišlo mi kouzelné, ale zároveň smutné, že on ani neví, že je na něj někdo zlý. On se trápí až ve chvíli, kdy ztrácí Vaška, který jej vlastně pořád využívá. Ale Marešovi i mně přišlo líto, že přijde o svého jediného kamaráda. Tahle vazba je na filmu vůbec nejhezčí.