Článek
Jde vlastně o naplnění čtvrtstoletí trvajícího úsilí připomenout jeho dílo. Proč tak dlouho?
Je to Hašek sedící na kameni od akademického sochaře Josefa Malejovského, který ho vytvořil při příležitosti 100. výročí jeho narození v roce 1983. Tehdy byl na Olšanském náměstí v Praze na Žižkově, kde v Jeronýmově ulici napsal první díl Švejka, odhalen základní kámen budoucí sochy.
Byla to akce v rámci UNESCO. Malejovský na soše začal pracovat, aby byla odhalena ke 105. výročí. Jenomže po dokončení zasedaly ideologické a další komise, které rozhodly, že socha je prý příliš symbolická. Hašek na ní sedí bohémsky, má nohy křížem a jednu ruku strčenou za kšandou, což nepřicházelo v úvahu. Soudruzi tenkrát rozhodli, že socha je ideově nevhodná a že nemůže být na Žižkově instalována.
Kde skončila?
V depozitáři Galerie hl. města Prahy a po čase byla přesunuta do hangáru letiště Ranné u Loun, kde se ocitla úplně vzadu, tehdy vlastně jako „sochařský disident“. Po roce 1989 byly k jejím nohám svezeny pomníky Fučíka, Zápotockého, milicionářů a nakonec Lenina z Vítězného náměstí z Prahy 6. Její osud jsem sledoval po celou tu dobu stejně jako odstranění základního kamene v roce 1993.
Byl jsem moc rád, že na Žižkově nakonec na přelomu tisíciletí vznikla Společnost pro postavení pomníku Jaroslava Haška a za podpory radnice Prahy 3 nové dílo od mistra sochaře Karla Nepraše a jeho dcery Karolíny. Jako symbolická jezdecká socha byla odhalena v roce 2005 na Prokopově náměstí.
Takže jste se soustředil na Lipnici?
Na Lipnici Hašek hlavně napsal podstatnou část Švejka. Začal v hostinci U České koruny, kterou naše rodina převzala v devastovaném stavu a rozhodla se ji opravit a provozovat. Po jednání s obcí Lipnice nad Sázavou a majitelem sochy, což bylo hlavní město Praha, došlo k dohodě, že se stane majetkem obce. A že se po dvaceti letech v hangáru může dostat na čerstvý vzduch. Tam, kde Hašek mohl tvořit a byl šťasten s přáteli, v krásném prostředí Vysočiny.
Co říkáte na výtky, že Josef Malejovský vytvořil i sochy Gottwalda?
Nevěděl jsem to, ale znal jsem jeho sochu Bedřicha Smetany na Novotného lávce v Praze, Múzu u Nové scény Národního divadla a další. Je to uznávaný sochař. Rozhodující je však hlavně to, že socha je podle mého názoru skvělá, což přiznávají současní čeští i zahraniční sochaři, a není jich málo.
Kolik socha váží?
Je v nadživotní velikosti a váží kolem jedné tuny.
Vím, že o sochu Švejka usiluje společnost jeho přátel v Putimi, kde by ji chtěli instalovat u mostu přes řeku. Máte přehled, kde u nás či jinde Švejk už je?
V Čechách se sochy hrdinů knih tak nenosí jako Don Quijote ve Španělsku nebo Holmes v Británii. Je zajímavé, že první Švejk byl vytvořen z kamene v Humenném na Slovensku v roce 2000. Stojí podle románového děje na nádraží u pumpy, z které vojáci mohli čerpat „železitou vodu“.
Další socha následovala v St. Petersburgu v roce 2003, pak v Sanoku v Polsku a na Ukrajině ve Lvově. A nyní od července stojí i v polském Přemyšlu, kde jsem se zúčastnil odhalení. Všechny sochy jsou ztvárněny s humorem, inspirovány románovým dějem. Je báječné, že Švejk inspiruje sochaře k dílu.
Čím si vysvětlujete stálý zájem o Švejka po celém světě?
Švejk je nadčasová literatura, i když ho nelze přeložit se vším všudy, jak ho vnímáme my, Češi. Přesto oslovuje neuvěřitelné množství lidí nejen ve střední Evropě, ale ve světě. Důkazem jsou právě sochy zobrazující vlastně literární motivy. Nejdůležitější ale je, že se stále vydává a navíc překládá v nových verzích. V Turecku, v Rusku, v Norsku.
V USA existuje už třetí verze překladu, ve Finsku dokonce sedmá, což je pro nás snad i nepochopitelné. Pomalu ztrácíme přehled, jestli to není už ve více než 58 jazycích. V Lotyšsku se už čtyři roky uvádí rockový Švejk skupiny Brain Storm. I ve vztahu ke knize můžeme říci: Aťsi bylo, jak si bylo, vždycky jaksi bylo. Ještě nikdy nebylo, aby jaksi nebylo, natož aby se nečetl Švejk.
