Richard "Geňa" Genzer: Nejsme prvoplánově sprostí

Šli jsme do toho s tím, že to bude zábava. Do té doby jsme s Michalem Suchánkem psali scénáře a vymýšleli pointy.

V Partičce tohle všechno odpadlo. Převlíknu si triko a jdu do práce. Netušili jsme ale, jestli se u lidí chytí.

Zpočátku to nebylo jednoduché. Pokud se nepletu, všechno, co jsme s Michalem kdy dělali, bylo první tři měsíce na vyhazov. S Partičkou to nebylo jiné, nikdo jí moc nevěřil, tím spíš, když po prvním vysílání nebyla sledovanost nic moc.

Po zhruba třech měsících ale bylo jasné, že se líbí, a tak dnes mohu říct, že předčila veškerá naše očekávání.

Žádný podobný pořad tu předtím nebyl, improvizace v takhle surové formě se v televizi nedělala. Navíc všechno vzniká ve vteřině, i když tomu dodnes někteří nevěří. Také jsme od první chvíle nebyli ničím sešněrováni, mohli jsme si v podstatě dělat, co jsme chtěli.

Nevím to přesně, vyvíjelo se to. Dnes zato přesně vím, že jdu do každého natáčení s radostí a těším se na ně. Domnívám se, že Češi nemají rádi lidi, kteří působí namachrovaně. Mnohem raději mají ty, kteří si dovedou dělat legraci i ze sebe sama. Jakmile tohle u Partičky vycítili, začal se jejich zájem výrazně zvedat.

Neměl jsem vůbec žádnou. Věnoval jsem se tanci a v něm je všechno přesně dáno. Když jsme ale s Michalem Suchánkem dělali na Nově pořad Tele Tele, nějaké improvizace už v něm byly. V pořadu Mr. GS jsme také improvizovali, vždycky ale v rámci rozhovoru. S Michalem se známe třicet let a za tu dobu jsme se naimprovizovali opravdu hodně.

Když třeba jedeme v autě a já zastavím u Jihlavy u pumpy, abychom si něco koupili, tak si už pak do auta nesedne Michal Suchánek, ale nějaký bláznivý stopař. A cestou do Prahy si povídám s magorem, kterému jsem vlastně ani nezastavil. Jestli lze tohle brát jako průpravu na improvizaci v Partičce, tak určitou praxi mám.

Žádná není, a když už je to moc, tak se to prostě vypípne. O našich vulgarismech spousta lidí diskutuje, pro nás to ale není nic nového. Začali jsme s nimi už v Tele Tele, tam jsme se naučili poznat místo, kam patří. Nejsme prvoplánově sprostí. Použití vulgárního slova je pro nás výrazová forma, která k dané situaci sedí.

Mně to tak nepřijde, ale připouštím, že někomu ano. Mantinely má nastavené každý jinak. Osobně mám třeba mnohem větší problém hlídat si slovník, když do Partičky přijde jako host nějaká žena, například Táňa Vilhelmová. Jsem slušně vychovaný, a víc si tedy rozmýšlím, co říkám.

Od nikoho, protože jsem nikdy netušil, že něco takového budu dělat. Věnoval jsem se tanci a mými idoly byli Baryšnikov, z těch moderních třeba Jackson.

Dívám se rád na pořady s Vladimírem Menšíkem, mám rád staré filmy a líbí se mi, co dělají Kaiser s Lábusem, to je mi asi nejbližší. Vyloženě oblíbence ale nemám. Jeden čas jsem chtěl vypadat jako Redford. Pak jsem ho viděl v nějakém filmu a už tak vypadat nechci.

Netuším, ale vždycky říkám, že kdyby to skončilo zítra, budu nadšený, protože jsem si to opravdu užil.

Rozdíl v představeních není v podstatě žádný. Jen když vystupujeme venku a je chladno, jsou v publiku lidé v bundách. Hrajeme většinou ve stejné sestavě, a když někdo nemůže, jezdí s námi třeba Kuba Kohák, Aleš Háma, Roman Pomajbo nebo Dalibor Gondík.

Diváci tvoří spoustu věcí přímo na místě, vymýšlejí témata a některé z nás chodí do zákulisí hlídat, abychom neslyšeli zadání her, když se ostatní připravují na jevišti. S nimi si vždycky sedneme do šatny, sundáme sluchátka, protože tam není nic slyšet, dáme si vodu a povídáme si. Když nás zavolají zpět, divák jde na místo a my na pódium.

Myslím si ale, že divák v amfiteátru je jiný než v klasickém divadle. Vždycky nám říkali: v divadle se chovej slušně, nehluč, oblékni se tak a tak. Ale jak člověk venku nemá kolem zdi a nad sebou strop, tak je víc v pohodě. Diváci jsou uvolněnější, a tak si to užívají asi víc. A já také.