Článek
Byla Bouře vaší volbou?
Martin Kukučka: Byla i nebyla. Když jsme v roce 2013 nastudovali s choreografem Janem Kodetem v pražském Národním divadle balet Čarodějův učeň / Krabat, tak nám po premiéře profesor Martin Hilský řekl: Vy musíte dělat Bouři. Připomněli jsme si to, když jsme hledali titul pro letošní shakespearovské slavnosti. Hledali jsme zároveň hru, v níž bychom uplatnili herce, s nimiž se nám ve Snu noci svatojánské dobře pracovalo. A nejvíc tomu odpovídala Bouře.
Svou roli sehrálo i to, že David Prachař, který má na svém kontě už hodně shakespearovských postav, Prospera nikdy nehrál, přitom má na něj ten správný věk. To vše se sešlo při uvažování o letošní premiéře.
Jakou roli v tom hrála tematická souvislost Snu a Bouře?
Kukučka: S paralelami Snu a Bouře jsme od začátku počítali. A to s hereckými, ale i tematickými. V Bouři je řada drobných citací, jež ocení diváci, kteří viděli naši inscenaci Snu.
Čím je pro vás Bouře výjimečná?
Lukáš Trpišovský: Především tím, že je to hra, která se nedá číst, ale musí se prožít. Když jsme text s herci pouze četli, mnohým se zdálo, že nebude o čem hrát. Ale ve chvíli, kdy jsme začali zkoušet konkrétní situace, objevovali jsme, že nejde o prudký dějový, ale vztahový vývoj mezi postavami. Čtení textu bylo jen špičkou ledovce, který se před námi vynořoval až během zkoušení, kdy jsme objevovali vnitřní sílu této hry. Bouře nepotřebuje aktualizaci, obsahuje řadu stále aktuálních témat.
To, že ztroskotá loď a vyplivne lidi do úplně nového života, s nímž nemají žádné zkušenosti a nevědí, jestli se z ostrova dostanou živí, nám nemůže nepřipomenout situaci, kterou už více než rok prožíváme. A to nemluvím o rovině politiky a politikaření, která je nám také v mnohém povědomá.
Kukučka: Shakespeare ve své poslední velké hře rekapituluje předchozí hry, najdeme v ní motivy z Macbetha, Krále Leara, Hamleta, Richarda III., Romea a Julie a mnoha dalších her. Je tam i mnoho podtextových odkazů, které jsou nesmírně zábavné i dramatické. Ale do toho pronikáte postupně a zevnitř. Na první dobrou vnímáte Prospera a dvojici milenců Mirandu a Ferdinanda.
Kým je pro vás Prospero?
Trpišovský: Pro nás je podstatné objevovat Prospera v souvislosti s konkrétním obsazením, to, jaká témata do postavy vnese herec, v tomto případě David Prachař. Společně docházíme k tomu, že je to člověk, který na začátku zosnuje svou představu o pomstě, ale postupně je zaskočen tím, že věci se vyvíjejí jinak, než předpokládal. A tím dojde až k odpuštění, s nímž možná na začátku vůbec nepočítal.
Dovedu si představit racionálního Prospera, pro nás je ale daleko impulzivnější, a to přes všechno jeho vzdělání a učenost.
Kukučka: Klíčem k Prosperovi je věta, kterou pronáší duch Ariel o lidech ztroskotaných na ostrově: Já bych je litoval, být člověkem. A v tuto chvíli se láme Prosperova touha po pomstě.
Dalším důležitým faktem jeho pomsty je Prosperova dcera Miranda. Možná že kdyby byl na ostrově bez ní, bylo by mu lépe a snad by na pomstu i zapomněl. Ale on musí něco udělat s dcerou, která mu dospěla, a on si s tím neví moc rady. To ho činí zmateného a zároveň lidského. Tyhle dvě věci se v určitých momentech snoubí a motivují Prosperova rozhodnutí. Pro nás je otázkou, zda Prospero vůbec z ostrova odpluje zpět do vlasti.
Trpišovský: A ještě jsou tam dva momenty, které nás i s Davidem Prachařem velmi zajímají. Tím prvním je pasáž, kde se ostrov přirovnává k našemu životu obklopenému spánkem, tedy smrtí, a vše se to přetáčí z reálné do metaforické roviny.
Všechno by se to mohlo odehrávat v Prosperově hlavě, v jeho představách. A je tu i téma stárnutí, téma člověka, který cítí, že se blíží jeho konec, nebo možná jen zenit, a on musí řešit osud dcery a je otázka, co s ním bude dál.
To je cosi metafyzického, co hře dává ještě další rozměr a ukazuje, že Shakespeare byl bytostným básníkem, který dokáže přetočit pohled na skutečnost jiným, hlubším směrem.
Bouře, stejně jako Sen noci svatojánské, je prostoupena magií. A to je poloha, která je vám blízká.
Kukučka: Ano, my jsme známí tím, že magii cpeme i do Čechova. Ale vážně, vytvářet magický svět nás baví, takže Bouře je pro nás asi tím pravým titulem. Duchové a magie se nám proplétají celou hrou, ale souvisí s tím i uplatnění principu „divadla na divadle“, který prostupuje inscenací, přičemž přiznaná divadelnost nijak neubírá na magičnosti Shakespearovy hry. Ta se ostatně těžko žánrově definuje, sahá od magie až po třeskutou komedii.
Tu do textu vnáší dvojice opilců Stefano a Trinkulo. Vnímáte je jako postavy napsané pro pobavení diváků?
Trpišovský: Určitě na scénu vnášejí humor, svět obyčejných lidí a odlehčení vážnějších situací, ale zároveň se v nich zrcadlí i téma spojené s Prosperem a jeho bratrem Antoniem, který ho zbavil postu milánského vévody, téma rozchodu dvou lidí. Stefano a Trinkulo přicházejí na ostrov jako nerozluční kamarádi, ale když mezi ně vpadne Kaliban, tak je rozdělí. Myšlenka opanování ostrova je postaví proti sobě. Ale zároveň jsou to vděčně napsané komediální postavy, které Josef Polášek a Marek Daniel určitě skvěle ztvární.
Princip zrcadlení se nám do Bouře prolíná i ze Snu noci svatojánské – Oberon a Puk se přelévají do Prospera a Ariela a řemeslníci do Trinkula a Stefana. Prospero je svým způsobem zestárlý Oberon, stejně jako Ariel je službou unavenější Puk. Proto je důležité totožné obsazení těchto dvojic, aby herci měli na co navazovat a co rozvíjet. Ostatně v Bouři, jako ve většině Shakespearových her, neexistují malé role, každá z postav má své přesné místo a je nutné, aby je hráli dobří herci.
Kukučka: Mysleli jsme na to při obsazování a jsme moc rádi, že i v postavách dvořanů se objeví natolik dobří herci, jako jsou Jiří Zapletal, Ondřej Malý, Petr Jeništa nebo Jan Bidlas, kteří dokážou vytvořit situaci, napětí, postihnout smysl té které figury.