Článek
Odkud vzešel námět snímku Zdola?
Filip Jiřík, protagonista dokumentu, je můj kamarád. Tenkrát studoval sociální práci, působil v Armádě spásy a chtěl přímo v terénu získat povědomí o tom, co zažívají lidé na ulici, a současně to dostat k lidem. Tento experiment hodlal natočit, ale neměl k tomu finanční prostředky, tak jsem se nabídla, že mu s projektem pomůžu. Moc si nevěděl rady se zpracováním, původně uvažoval jen o dvacetiminutovém záznamu, s nímž by objížděl školy a diskutoval se studenty.
Se štábem jsme se rozhodli, že vytvoříme dvě linky. Jednu poskytuje skrytá kamera připevněná na Filipově oblečení, která příběh udělá de facto sama. Druhou měly být metaforické záběry z města, detaily jeho mechanismů. Kromě dvou scén jsme od nich nakonec upustili, ukázaly se být příliš ilustrativní a oslabovaly Filipovu část.
Filip žije v Praze, ale ve filmu je vyslán do ulic Ústí nad Labem. Proč?
Ústí nad Labem je největší město, které podle svých slov osobně neznal. Navíc je to tam prý pro lidi na ulici poněkud tvrdší, chtěl to zkrátka mít drsné se vším všudy. Pohybuje se tam více menšin, které se také objevily ve filmu.
Jak byl kromě avizované padesátikoruny v kapse dopředu vybaven?
Měl s sebou ještě pár kusů oblečení, malou svítilnu, deku a diktafon. Skrytou kameru jsme mu s kolegy umístili do ledvinky, kterou jsem proděravěla a zašila do ní silonku, za níž byl objektiv. Všimla si ho pouze jednou skupinka dětí, kterým jsme kvůli etice během střihu rozmazali tváře. Z bezpečnostních důvodů jsme Filipovi dovolili mobil, díky němuž jsme detekovali jeho polohu a domlouvali se, kde se který den potkáme. Většinu času jej však měl vypnutý.
Videodeník zjevně točil během teplotně příznivého období. Nebylo by syrovější ho časově zasadit do tuhé zimy?
Určitě by bylo, Filipa jsme nemínili nikterak šetřit. Původní plán byl natáčení realizovat během jara či podzimu, okolnosti nás však donutily filmovat v polovině června. Na věci to zase tolik nemění. V létě je parno a nemáte se před ním moc kde schovat.
Z toho jsme se snažili vytěžit maximum, a tak jsem mu zakázala mýt se v řece. Vysprchoval se opravdu až po sedmi dnech u sebe doma, jet s ním zpět do Prahy v jedné dodávce byl docela zážitek.
K jakým novým nebo nečekaným poznatkům po týdnu bez střechy nad hlavou dospěl?
Myslím, že byl v prvé řadě překvapený, jak to zvládnul. Přiblížilo ho to k lidským potřebám a podstatě vztahů, zjišťoval, co je na světě zadarmo a zda může člověk prostě jen být. S celým týmem jsme po natáčení přehodnocovali priority. Když to přeženu, přestali jsme řešit, jestli si dát flat white (australská kávová specialita – pozn. red.) s hráškovým, nebo ovesným mlékem.
Zníte, jako by podle vás každému prospělo si takovou zkušeností projít.
Řekla bych, že lidé přirozeně trochu inklinují k chvilkovému odtržení se od světa třeba tím, že jedou na chatu nebo stanovat. Věci, na které jsou zvyklí, se pak začínají ozývat samy, některé naopak vůbec, na základě čehož člověk zjistí, že je nepotřebuje. Filmem jsme ale především chtěli poukázat na to, jak moc bezdomovce přehlížíme a dáváme jim pocit, že neexistují. A že je to možná ten největší problém.
Na konci června jste textem Odvaha k zranitelnosti přispěla do manifestu Nová česká intimita, v němž se se Šimonem Holým a Tomaszem Wińským vymezujete vůči soudobé domácí kinematografii. Co je největší překážkou na cestě za její kvalitou a neotřelostí?
Jednoznačně a vždycky jenom peníze a to, že o svém nápadu musíte přesvědčit takzvané gatekeepery, kteří rozhodují o podobě filmu a u nichž se vaše vlastní vize obvykle ztratí. Manifest se dotýká i dokumentu Zdola. V jeho případě jsem se nechtěla zdržovat tímto schvalovacím kolečkem a narušovat jeho vznik jakýmikoli mimoštábními výpady.
Film jsme tak udělali z našeho interního rozpočtu. Ubytovali nás známí, jídlo jsme si platili sami a podpořili nás dobrovolníci. Samotný tvůrčí proces tudíž odpovídal tomu, o čem Filipova výpověď hovoří.
Čím bude výrazný, osobní a současný, podle vás chybějící atributy tuzemského filmu, váš chystaný hraný celovečerní debut Pokoj?
Zatím nemohu prozradit víc, než že se určitě pokusím uplatnit principy, které se mi osvědčily při natáčení filmu Zdola. Líbí se mi nechat situace dít se samy a pak v nich hledat to, co rezonuje s mým záměrem.
K tomu mě může dovést například improvizace a komorní štáb, umožňující, aby se situace psaly v reálném prostoru v přítomnosti a styl natáčení se podřídil tématu, jímž bude genius loci hotelového pokoje. Nechci se ovšem omezovat jen na nástroje hraného formátu, může naopak dojít k fúzi různých filmových přístupů.
