Režisérka Daniela Špinar: Jsem na vlastní vlně. Dělám si, co chci

Jméno Petra Lébla mladším generacím příliš neřekne. V divadelním prostředí je to ale stále vzývaná postava. Změnil se k Léblovi váš vztah poté, co jste si přečetla ty deníky?

Změnil se částečně. V denících se vypisuje z toho, co prožíval poslední rok před svou smrtí. Je v nich částečné vysvětlení toho, proč spáchal sebevraždu. Asi neměl na výběr. Potřeboval z toho světa odejít, protože mu v něm nebylo dobře.

Lébla jsem obdivovala, celá má generace z něho dodnes čerpá, ale až když se mi osobně přihodila celá ta věc s coming outem, uvědomila jsem si, jak silné téma v denících čtu.

V inscenaci naznačujete, že Lébl nesouhlasil se sebevraždou jako aktem. Bylo složité přenést poslední rok jeho života do živého přestavení?

Příběh je srozumitelný. Divák nemusí znát úplné reálie jeho tvorby, které se v inscenaci objevují v symbolech a obrazech. To pochopí spíš fajnšmekři. Ostatní v ní najdou příběh nezdravého, patologického vztahu, i toho, když člověk manipuluje okolím a sám sebou.

Jednoduchými prostředky jste vytvořili intenzivní atmosféru. Vidíme režiséra, herečku a kulisáka, jak vyprávějí společný příběh jednostranně, Léblovýma očima.

Všechno je to pouze jeho pohled, jeho myšlení, jeho sny, deprese a beznaděje. Zbylí dva se k tomu nemůžou objektivně vyjádřit. Jedno z témat je, že si člověk někdy dost vymýšlí a staví si vzdušné zámky. Kdybychom se zeptali skutečných osob, popsaly by úplně jinou verzi.

A zeptali jste se jich?

Samozřejmě. Bylo to potřeba. Museli jsme od nich minimálně dostat svolení, že inscenaci nezakazují. Kdyby s tím ti lidé měli morální problém, i já bych měla problém pustit to ven.

Měli k tomu komentáře?

Spoustu, ale nechci je ventilovat. Každý vidí danou historku trochu jinak. Je to logické. Dozvěděli se ale nějaké nové věci. S odstupem skoro čtvrtstoletí jsou někde jinde, je to pro ně už trochu mlhovina. Naše setkání vzali jako zajímavou příležitost si o Petrovi popovídat.

Na place, který připomíná ring i místo činu, se odehrává intenzivní souboj eg a emocí. Vše rámuje černo-žlutá páska. Proč?

Žlutá byla Léblova oblíbená barva a ta páska zároveň působí jako zábradlí. Architektura Vzletu mě fascinovala, v podobném prostoru Lébl začínal. Nesnažili jsme se dělat kulisové divadlo, spíš vytvořit jakési hřiště pro zvláštní experimentální formát pohybu do textu, kdy jsou útržky z deníků, promítané na plátno, součástí celé scénografie.

Na podzim 2021 jste oznámila, ještě jako šéf činohry Daniel Špinar, že končíte v pražském Národním divadle. Za vaším rozhodnutím stály vyostřené vztahy s ředitelem divadla Janem Burianem, který podle vás neúměrně kumuluje funkce. Uvedla jste, že se z toho kolotoče potřebujete osvobodit a najít se. Stalo se?

Trvalo mi několik měsíců, než jsem dokázala analyzovat, co se stalo. Věděla jsem, že se něco děje, ale ještě jsem to nedokázala přesně pojmenovat. Na konci angažmá v Národním divadle, v době, kdy jsem reagovala na iniciativu Ne!musíš to vydržet, v níž studenti DAMU otevřeně mluvili o šikaně a sexismu ve škole, to byla poslední kapka v sérii posledních kapek. Stalo se několik věcí dohromady a hráz prostě vybuchla. Byla jsem úplně vycuclá.

Petr Lébl přiznal, že chodil k psychiatrovi. Kdo pomohl vám?

Také jsem chodila na psychoterapii, kde jsem to celé rozlouskla asi díky správným otázkám. DAMU jsem studovala ještě v roli muže, i když gaye, takže to, co jsem zažívala, nebylo tak strašné. Byla jsem ale velmi nespokojená s tím, jak se tam přistupuje k ženám a herečkám, a to se ve mně asi po dvaceti letech ozvalo.

Změnil se váš přístup k práci a hercům teď, když jste transgender žena?

Nezměnilo se vůbec nic. Režíruju stejně, přemýšlím stejně, mám ale větší fokus na alternativnější věci. Chci jít víc do hloubky a dělat autorské divadlo. Příliš dlouho jsem byla uvázaná k instituci, měla jsem trauma z toho, že nemůžu pracovat svobodně, protože je to ten zlatý stánek české kultury. Teď jsem na vlastní vlně a dělám si, co chci.

Musí být vyčerpávající procházet zároveň proměnou fyzickou a psychickou, a ještě k tomu vystoupit ze zajetého profesního systému. V jaké fázi teď jste?

Bylo a je to velmi náročné. Ze začátku jsem chtěla být rychle žena, teď jsem ve fázi, že nikam nespěchám. Každý v tom procesu proměny skončí v jiné fázi. Někdo potřebuje dojít až do konce, někdo potřebuje jen společenský coming out, jinému stačí přijetí nejbližší komunity, další vyžaduje změnu stvrdit úředně. Já si ulevila coming outem.

Nepotřebuju plnit požadavky toho, jak má vypadat žena. Bylo by dobré, kdyby společnost nenutila trans lidi do unifikovaného systému v tom smyslu, že jsi-li trans, tak musíš všechno podstoupit až do konce a stát se opačným pohlavím. Ten člověk se nikdy nestane opačným pohlavím, protože vždycky s sebou potáhne batoh své minulosti.

Cestu, na které se každý zastaví někde jinde, vidím jako most přes řeku.

Já to vidím jinak. Coming outem už rovnou vstoupíte na druhou stranu, kde se musíte zorientovat a naučit se tam žít. Vždy se budu hrdě hlásit k tomu, že jsem byla mužem a teď jsem ženou. Někoho přitahuju, někoho odpuzuju, já budu do konce života akceptovat to, že jsem obojí. Zažila jsem devadesátky. Byla to džungle, ve které trans lidé v podstatě neexistovali a gayové a lesby byli považováni za nemocné. Ta doba je naštěstí pryč.