Článek
Kým je postava Jana Mikoláška pro vás osobně?
Výzvou. Mám ho ráda, protože mám svým způsobem ráda všechny své postavy, zvlášť když je hraje Ivan Trojan. Fascinuje mě jeho vášeň a výjimečný dar diagnostikovat z moči a léčit pomocí bylin. A zároveň je mi ho líto, protože cítím, jak je zbabělý, není schopen se smířit s pokorou, třeba s nutností smrti, což ho dovede až k osudnému rozhodnutí.
Do jaké míry bylo možné to, o čem film pojednává, vysledovat z hodnověrných pramenů a nakolik je to fabulace, fikce?
Myslím, že to je především autorský film, fabulace. Byly tam nějaké stopy, ale skutečných poznatků je velmi málo. On sám napsal jen vůči sobě velmi příznivou autobiografi i a dokumentů kromě soudních spisů mnoho neexistuje. Svědectví jsou spíše v tom směru, že léčil lidi, ale o jeho povaze a charakteru moc nevíme.
Nejvíc poznatků měl nashromážděných jeho prasynovec Martin Šulc, který původně přišel do České televize s tím, že by chtěl o Mikoláškovi natočit dokument. Pak se sešli s Markem Epsteinem a ten napsal scénář pro hraný film. Je to tedy spíše teorie o tom, jak to mohlo být, napsaná tak, aby byla lidsky a filmově zajímavá.
Ve filmu je několik velmi silných momentů, třeba když Mikolášek říká, že největší trest je možnost volby. Představuje tato věta i pro vás důležité téma?
Ano. Otázka možnosti volby mě zajímá velmi podstatně. A druhá podstatná věta je, že bezmoc je nesnesitelná. Šarlatán je v podstatě portrét velmi silného muže s velkým charismatem, což poznáme i na tom, jak na něj reaguje okolí: on od sebe lidi odstrkuje a oni ho přesto obdivují. Je velmi narcisistický, egoistický, není schopen akceptovat věci, které se mu do jeho obrazu o něm samotném nevejdou. Boj dobrého se zlým se v něm stále opakuje.
To množství vrstev, které Marek vnesl do scénáře, mě velmi zaujalo a bylo mimochodem zajímavé, že když jsem tady v Berlíně dávala televizní rozhovory, ukázalo se, že skoro každý člověk film interpretoval jinak.
Ivan Trojan a Juraj Loj jako Jan Mikolášek a jeho asistent František.
Už několikrát jste zmínila, že si scénáře vybíráte hodně intuitivně, a tento že vám vstoupil do snů. Prozradíte, jaký sen to byl?
No prozradím, ale ten sen byl o moči! Opravdu, zdálo se mi, že mi nějaký politik donesl svou moč a zeptal se mě, jestli podle toho mohu předpovědět, zda vyhraje volby. A to bylo znamení, že už o tom scénáři začínám přemýšlet i v podvědomí. Hlavní důvod k rozhodnutí to nebyl, ale to víte, že taková věc na člověka přece jen zapůsobí.
Jan Mikolášek diagnostikoval pohledem na moč a byl mnohými považován za šarlatána. Přitom medicína diagnostikuje z moči také…
Ano a léčil bylinami, z nichž se vyrábí řada léků. Moč je zkrátka zrcadlo organismu, jenže lékař potřebuje laboratoř a Mikolášek se to naučil poznat pohledem. On vlastně až na výjimky nedělal nic iracionálního. Však také prospěl u mnoha zkoušek, které podstoupil.
Jan Mikolášek a je ho asistent František měli intimní vztah, ale v padesátých letech, kdy se film odehrává, byla homosexualita u nás trestným činem, k legalizaci došlo až v roce 1961. Museli se tedy se svým vztahem velmi skrývat. Ve filmu je však dost explicitních homosexuálních scén. Jak jste se o tom vůbec dozvěděli?
Ale my jsme je přece ukázali v situacích, kdy je nikdo nevidí! Byla tam jen kamera, a ta se zejména v hraném filmu dostane tam, kam režisér chce. A vlastně už dnes obecně mohou kamery úplně kamkoliv, špiónují nás všude…
Je pravda, že se o jejich milostném vztahu mluvilo, jejich vzájemná blízkost byla podezřelá nebo spíš evidentní. Ale nikdo je neviděl, skrývali se. Mně se zdálo důležité to ukázat, protože jinak by to vypadalo, že se to ukázat stydím. Dneska je tolik filmů, které jsou hlavně o tom… A navíc jsem chtěla ukázat jejich lidskost, to, že František nejen potřeboval práci Janova asistenta, aby uživil rodinu, ale obdivoval ho, staral se o něj, cítil k němu velkou něhu.
Josef Trojan v roli mladého Jana Mikoláška.
Oba herečtí představitelé, Ivan Trojan a slovenský herec Juraj Loj, spolu působí velmi uvěřitelně, o podobě otce a syna Trojanových nemluvě. Jak jste film obsazovala?
První byl samozřejmě Ivan, to jsem věděla hned. Chtěla jsem také Jaroslavu Pokornou jako bylinkářku Muhlbacherovou, u níž se Mikolášek učil. Pak se ukázalo, že máme zázrak jménem Pepa Trojan, protože jinak by vůbec nebylo snadné najít někoho, kdo by mohl hrát mladého Jana tak, aby to bylo věrohodné a zajímavé. A Pepa je skutečně talent.
Ale nejvíc jsme hledali Františka. Zkoušeli jsme řadu herců, vybrali jsme čtyři slovenské a dva české a pak už jsem poprosila Ivana, aby dělali zkoušky spolu. A při zkouškách s Ivanem byl Juraj zdaleka nejlepší, a navíc se velmi rychle skamarádili.
Šarlatán je o přírodní medicíně a vy se hodně zasazujete o ochranu přírody. Čím je pro vás osobně důležitá?
Pořád mám nepříjemný pocit, že na ni nejsem dost napojená a dost ji neznám. Rozeznám pár stromů, ale většinu ne, stejné je to s kytkami nebo s ptáky. Pořád si říkám, že se toho musím naučit víc, ale čas běží a nevím… Ale potřebuji být venku, mám dům u moře v Bretani a tam jsem nejraději. Mám tam i střižnu a Pavel Hrdlička za mnou při každém filmu jezdí a spolu tam stříháme. Je to pro mě takový zen, zahradničit neumím…
Přijedete na pražskou premiéru. Máte v Praze z doby studií místa, která musíte pokaždé navštívit?
Pro mě je hlavně v Čechách nejpříjemnější natáčení. S kameramanem Martinem Štrbou, architektem Milanem Býčkem, střihačem Pavlem Hrdličkou, kostýmní výtvarnicí Katarínou Štrbovou Bielikovou i dalšími. Ale to víte, že vždycky, když přijedu, udělám takovou „povinnou“ procházku po Letenských sadech, Petříně, Kinského zahradě. Z klášterů mám ráda Anežku.