Režisérka a spisovatelka Andrea Sedláčková: V karanténě jsem zažila v Paříži pustotu

Je to kombinace milostného příběhu o nevěře s odkazy na mnou zromanizované epizody ze života a díla Milana Kundery. Seděla jsem nad knihou osm týdnů a zatím mám napsaný první třísetstránkový draft, na kterém budu ještě dlouho pracovat.

Ne. Milana Kunderu nikdy nemůžete vidět. Jednou jsem ale měla pocit, že jsem ho zahlédla na letišti… Už na začátku devadesátých let jsem mu poslala dopis, že bych o něm chtěla natočit pro Českou televizi dokumentární film. Odpověděl mi ručně napsaným milým odmítavým dopisem a přidal k němu knihu s věnováním.

Pak jsem to znovu zkusila před pěti lety, tentokrát o film měla zájem francouzská Arte. Jeho žena Věra mi několikrát telefonovala, ale nakonec z projektu sešlo. Já mezitím vypracovala třicetistránkový scénář, takže mi to bylo líto.

Myslím si, že ne. A že ho to nezajímá. V červenci vyjde jeho životopis od Jana Nováka a vím, že se s ním marně pokoušel spojit. Stejně jako autor francouzské biografie, jež vyšla v Paříži loni. Kundera se nechal slyšet, že o sobě nic nečte. Však by se také učetl k smrti. Jen ve Francii existuje o jeho životě a díle minimálně dvacet knih. Vím i o jedné americké biografii.

Otázkou je, proč se k nim přidružuji. V mém případě nejde o klasický životopis, ale jakousi vivisekci, kdy se některé Kunderovy životní události odrážejí v příbězích hlavní hrdinky knihy, jež zároveň o romanopisci připravuje hraný film.

Poslední týden karantény. Měla jsem potvrzení od zaměstnavatele, že nutně musím do práce, která není daleko od mého bydliště, takže se to na kole dá zvládnout. Byla jsem v práci sama, mohla jsem se dobře soustředit.

Stříhám pro Arte dokumentární film režiséra Karla Prokopa, který emigroval do Paříže na konci šedesátých let. Je o působení české rozvědky ve frankofonním světě během studené války.

Téma špionáže mě dlouhodobě přitahuje. Natočila jsem před třemi lety hraný film Dívka za zrcadlem o zrodu, kariéře a pádu zpravodajce, jak se správně špionům říká. Hrál ho Vojta Dyk. Těsně před karanténou jsem dopsala scénář k celovečernímu filmu o českém špionovi Františku Doskočilovi, který v Československu pracoval pro CIA. Je to neuvěřitelný příběh, založený na skutečných událostech.

Premiéra měla proběhnout poslední březnový den a film vyrazit do kin hned poté. Všechno bylo báječně připravené. Měla jsem letenky, které nakonec propadly, ale protože na začátku pandemie vypadala hrozivě, zrušená premiéra byla prkotinou.

Věděli jsme, že film není spjat s nějakou aktualitou, že je možné s ním přijít do kin i později. Rozhodli jsme se pro červnový termín, protože na čekačce se ocitla řada českých hraných i dokumentárních filmů, které se naštosovaly, a konkurence bude veliká, především na podzim.

I v dubnu měl fungovat stejný systém. V dnešní době se film nedostane ke všem, protože například menší kina neprogramují umělecky náročnější filmy. A mnozí diváci už si zvykli na domácí pohodlí, takže možnost koupit si snímek online je řešení.

Během karantény proběhla úvaha, jestli film nemá být odpremiérován pouze online, protože se návštěvnost online platformy pro dokumentární filmy zvedla a bylo možné očekávat větší přísun diváků. Byla jsem proti, film jsme přece jenom koncipovali pro plátno, které dává silnější vizuální a emocionální zážitek. Naštěstí se producenti a distributoři rozhodli počkat.

Ve Francii čísla nemocných a mrtvých narůstala každý den dost děsivě a člověk se asi cítil ohroženější než v Čechách. Bohužel jsem neměla možnost odjet na bezpečnější venkov, což udělalo milion dvě stě tisíc Pařížanů. Město ztratilo desetinu obyvatel. V našem domě zbyly jen nějaké babičky a já s dětmi. Bydlíme v centru a bylo zvláštní chodit po prázdných ulicích, obklopena pouze tichem a zpěvem ptáků. V Praze si pustotu pamatujeme z minulého režimu, ale v Paříži jsem ji nikdy nezažila, ani v noci.

Byla jsem poslušná občanka, takže jsem vycházela jen na nutný nákup. Když už jsem trpěla klaustrofobií, dala jsem si kolečko ke katedrále Notre Dame, často s dcerou. Sledovaly jsme, jak za ploty zamčených parků kvetou kytky, a protože keře nikdo nestříhal, přetékaly do ulic. Vzaly jsme si nůžky a někdy větve nastříhaly, abychom doma měli trochu zeleně, protože ve Francii byla zahradnictví a květinářství zavřena. I kus zeleného pahýlu udělal člověku radost.

Zdálo se to dlouhé, ale nakonec to rychle uteklo. V chodbě našeho domu, v pátém patře, se dalo otevřít okno a odpoledne tam několik hodin krásně dopadalo slunce. S dcerou jsme si tam nainstalovaly křesla a opalovaly se. A četly si a povídaly.

Jinak jsem čas trávila v nepříliš velkém bytě, kromě psaní knihy jsem vařila co nejlepší jídla, aby karanténa příjemněji uběhla. Mé děti jsou relativně velké, patnáct a dvacet let, učit jsem se s nimi naštěstí nemusela. Ale uvědomila jsem si, že jsem před tím s nimi neprožila tak dlouhý a intenzivní společný čas.

Může se vám hodit na Zboží.cz: