Režisérka a politička Hana Třeštíková: Všechno jsem si musela oddřít

Protože tak navazuje na práci své maminky režisérky Heleny Třeštíkové, neubránila se Hana obavám ze srovnávání. Přesto, že je zvyklá, že ji lidé okamžitě automaticky spojují s mámou. Na to je ale podle svých slov pyšná a ráda se k tomu hlásí.

Lhala bych, kdybych řekla, že je to jednoduché. Není. Mám výhodu, že jsem hodně disciplinovaná v tom, jak pojímám čas svůj i ostatních. Umím plánovat, dodržuji plány, dodržuji program, chápu, kolik má hodina minut, vím, že po pondělí je úterý atd. Vy se smějete, ale kolem mě je spousta lidí, kteří se diví, že po pondělí přijde úterý.

Když jsem se před čtyřmi lety stala radní pro kulturu na Praze 7 a dál jsem zůstávala producentkou, říkala jsem lidem, že je to o time managementu. Když má člověk dobrý time management, zvládne všechno. To je pravda, ale samozřejmě to má své oběti, to časové vypětí, ale jde to zvládat. Teď se zrovna sešlo všechno dohromady. Rozhodně jsem neplánovala končit Etudy v době, kdy jsem radní pro kulturu na magistrátu, ale tak se to událo a sešlo. Asi to tak mělo být.

Byla jsem s ní spojená od malička. Máminou prací jsem žila. Díky mámině práci jsme měli doma video, což v osmdesátých letech minulého století vůbec nebylo obvyklé. A já jsem sama od sebe hrozně často koukala na máminy filmy, furt dokola. Etudy jsem viděla nesčetněkrát, znala jsem je nazpaměť. Zpětně vůbec nechápu, proč osmiletá holčička kouká na Manželské etudy. Když jsme se s mámou rozhodly, že spolu založíme produkci a že budeme dělat některé filmy spolu, tak jsem samozřejmě přemýšlela, co dál bych mohla dělat já. A začaly jsme tak nějak přirozeně o Etudách mluvit. Celkem rychle jsme se shodly na tom, že pokud by se měla dělat nová generace, neměla by to dělat máma.

Klíč byl stejný, jako mámin, když v osmdesátých letech našla své páry. Šla jsem na matriku Prahy 1 s tím, že bych chtěla páry, co si přišli požádat o termín svatby na Staroměstské radnici. Muselo to být jejích první manželství, ale nevadilo mi, když už měli spolu děti. Protože doba taková je, že lidé nejdřív porodí a pak se teprve třeba vezmou, protože si chtějí užít svatební den. Matrikářky byly moc milé, hned pochopily, o co mi jde. Nechala jsem tam na sebe kontakt a celkem záhy se mi začaly páry samy ozývat. A z nějakých osmi, se kterými jsem mluvila, jsme se s pěti domluvili.

Myslím si, že současné páry, vycházím z těch, které jsem točila, se berou, protože chtějí, a ne protože musí – buď kvůli těhotenství, nebo novomanželské půjčce, nebo kvůli pořadníku na byt. Páry, které jsem točila, se všechny braly z lásky. Jasně že byly některé ženy těhotné, ale to vážně nehraje roli. Berou se, protože chtějí, ale zároveň pak v tom manželství můžou vydržet, jen když chtějí, a ne že musí. Máminy páry se rozváděly až po dvaceti třiceti letech, když už dotáhly do dospělosti své děti a změnila se společenská situace. Teď už to není takový problém.

Z pěti párů se dva rozešly.

Šest let.

Mám pocit, že teď si dám chviličku pauzu. A pak budu ráda pokračovat. Myslím, že to za to stojí. Samozřejmě také záleží na tom, jak budou chtít oni sami. Protože to nejtěžší nás teprve čeká. Když započtu i přípravy, tak jsme sedm let něco chystali a věděli jsme o tom jen my a nejbližší okolí. A teď se to najednou stane veřejným majetkem. V současné době, kdy máte různé reality show a na sociálních sítích kdokoli může okomentovat váš život jakkoli… A většinou si nikdo nebere servítky, protože na internetu je každý hrdina. Takže to nejtěžší sledované páry teprve čeká a já se toho samozřejmě bojím. Od začátku jim říkám, až to půjde do kin a televize, nečtěte žádné internetové diskuse, pojďte mi to slíbit. Ale chápu, že se to ne vždy podaří.

Teď nejvíc Etudám, ale nic nového nerozjíždím.

Toho se samozřejmě bojím. Celých těch sedm let jsem o tom přemýšlela. Až to bude venku, už úplně vidím titulky: Když dva dělají totéž, není to totéž.

Na druhou stranu je to moje jméno a já neumím žít bez něj. A to, že mám maminku, jakou mám, i tátu a koneckonců i bráchu, tak to je pro mě přirozené prostředí, to není, že by se moje jméno stalo známým přes noc. Je to přirozený vývoj. Jsem zvyklá na to, že mě lidé ihned automaticky spojují s mámou. Jsem na to pyšná, ráda se k tomu přihlásím.

Zároveň mám pocit, že jsem po maturitě udělala docela velký oblouk, než jsem se dostala zpátky k dokumentu. Věděla jsem, že chci dělat film, to jsem jasně měla v krvi. Ale musela jsem se k dokumentu sama dopracovat. Mám vystudovanou produkci a tam samozřejmě bylo pár hlasů, no jo, Třeštíková, to je jasný, ta se dostala díky tlačence… Já o to víc makala. Myslím, že jsem celkem dříč, takže jsem během FAMU i před ní non stop pracovala a tu svoji kariéru si budovala nehledíc na mámu. Myslím, že jsem všem celkem rychle ukázala, co ve mně je. Že to není jenom nějaké slavné jméno a máma, která zavolá někam a všechno mi domluví. Musela jsem si to oddřít.

Spousta lidí si myslí, že jdu řešit, když někomu dupou nad hlavou sousedi. Tak to není. Ale je pravda, že mi lidi volají: Máme hlučné sousedy, pojďte s tím něco udělat. Do toho nemůžu zasahovat, samozřejmě.

Když jsme tu kompetenci takhle nazvali, přistupovali jsme k tomu tak, že se Praha 7 může vyprofilovat jako kulturní čtvrť, proto je potřeba, aby se zde i kulturně či kultivovaně žilo. Protože čím je společnost kultivovanější, tím je žití příjemnější pro všechny generace. Chceme Prahu 7 zachovat jako rezidenční čtvrť. Proto jsme na začátku zavedli tzv. mikrogranty, kdy dáváme do 10 000 korun komukoli, kdo si vymyslí, jakým způsobem zlepšit vztahy kolem sebe. Např. udělat komentovanou prohlídku okolí, nebo bytovou přednášku, zvelebit dvorek, atd. Jsou to drobné zásahy, které ale hodně pomohou.

Je to těžká, mravenčí práce, a jestli za čtyři roky dokážeme tím kormidlem aspoň jenom trošku pohnout, bude to úspěch. Představuju si Prahu jako ohromný parník, který se šine nějakým směrem a ten směr byl dán už po revoluci. Šine se a občas jím někdo zakormidluje, ale ve výsledku se nic nestane. Tak když my s ním trošku pootočíme a místo na jih, pojede na jihozápad, tak to budeme považovat na úspěch.

Já měla jinou výchozí situaci. Máma byla vždycky angažovaná, byla v různých asociacích atd. Bojovala intenzivně za filmařský svět a pak jí z ničeho nic někdo zavolal, jestli nechce dělat ministryni. Pamatuji se, jak to zvažovala a říkala, že se snaží něco dokázat a teď má možnost to zkusit na tom nejvyšším místě.

Zatímco já jsem prošla dlouhým vývojem. Od toho, že jsem nejdřív byla oslovena, jestli se chci podílet na Praha 7 sobě. To jsem půl roku zvažovala, pak trvala tři čtvrtě roku kampaň, kde už se člověk připravuje na to, že je možné, že se do politiky dostane, a pak byly volby. Pak následovaly čtyři roky na Praze 7, další kampaň a další volby. Mám to postupné a zkušenosti jsem mohla pozvolna nabývat a rozvíjet.

Zatímco máma se ze dne na den stala ministryní a já si asi ani nedovedu představit, jak šílený náraz to byl. Ani teď, když jsem ve funkci radní pro kulturu, tak si pořád nedovedu představit, jaký to musel být blázinec, když se máma ze dne na den stala ministryní. Od politiky mě nezrazovala, samozřejmě jsem to s ní probírala a pamatuji si to. Ale děláme si legraci, že už mám za sebou delší dobu než máma.

Nikdy neříkej nikdy. Když jsme byli na Praze 7 na začátku, začalo se tam mluvit o magistrátu a já jsem říkala, ani náhodou. Nikdy! A vidíte, kde jsem. Takže v tom pronášení jasných prohlášení by člověk měl být opatrný. Nedovedu si představit důvod a situaci, za jakých bych usilovala o takovou funkci. Že bych měla pocit, že ta kultura na státní úrovni potřebuje nějaký můj zásah, že bych se obětovala, to nemám. Asi bych tak nerada skončila.

Může se vám hodit na Zboží.cz: