Režisér Zdeněk Troška: Důchod je úžasná věc

Marek Kališ na cédéčku říká, že jste vždy chtěl bavit lidi. Kdy jste k tomu dospěl?

Byl jsem komediant už jako dítě. U nás v Hošticích u Volyně jsme měli dětský soubor, který vedla paní Sládková. Učila nás tančit, zpívat, vyprávět či recitovat při každé příležitosti. A že jich tenkrát bylo… masopust, Mezinárodní den žen, Velikonoce, První máj, Den dětí, dožínky, Velká říjnová socialistická revoluce, Mikuláš nebo Vánoce.

Byli jsme neustále v permanenci a bylo to úžasné. Někdy v té době mě začalo těšit, že se lidé baví. A rozhodl jsem se, že je budu bavit.

Stalo se vám někdy, že jste někoho, koho jste chtěl pobavit, naštval?

Nikdy. Kromě filmových kritiků, ale pro ty jsem filmy netočil. Normální lidé mě doteď zastavují na ulici a děkují mi za práci, kterou jsem pro ně dělal. Teď mi jen vytýkají, že jsem už s filmováním skončil. Ptají se, na co teď mají koukat, a já jim odpovídám, že v kinech a v televizi mají americké filmy. Jejich reakce jsou nepublikovatelné.

Jaký je život režiséra v důchodu?

Když jsem předloni řekl, že končím, nikdo nevěřil, že to bez práce vydržím. Já vlastně také ne. Ono je to ale naopak. Život bez filmu mě baví, žiju v pohodě, jsem spokojený, šťastný. V mé pomyslné knize života skončila kapitola nazvané Profese, práce, zaměstnání a začala kapitola Důchod. A můžu vám říct, že je to úžasná věc.

V čem?

Už nic nemusím. Když chci, můžu, ale protože nechci, nemusím. Mám čistou hlavu, čtu si, poslouchám krásnou klasickou muziku a neodpouštím si dobré jídlo. Jsem totiž všežravec, sním prakticky cokoli. Výjimkou jsou jen škraloup na mléku a kozí sýr.

Dostal jste v posledních měsících nějakou finančně zajímavou nabídku k natočení filmu?

Ano, dostal. Poděkoval jsem ale a řekl: Ne, je pozdě.

Žijete stále v Hošticích?

Ano. Mám i malý byteček v Praze, takový pracovní, je to taková obytná knihovna, ale jinak žiju v Hošticích. Je to můj domov. Před sedmdesáti lety jsem se tam narodil a jsem tam stále.

Na albu Děkujeme, že jste přišli o sobě hovoříte jako o vášnivém čtenáři. Jakou literaturu máte nejraději?

Čtu všechno, co je pro mě zajímavé. Od literatury faktu přes historii, vesnické romány, pohádky až po červenou knihovnu. Nevybírám si.

Čtete i červenou knihovnu?

Když jsem byl malý, četly ji maminka, babičky, tety, sousedky. Tehdy jsem do ní nahlédl poprvé a ty příběhy mě bavily. Byly to takové pohádky pro dospělé, no a já měl rád všechny pohádky.

Zatoužil jste někdy vytvořit literární dílo?

Ne, nikdy. Jsou povolanější. Knih je tolik, že by se jimi dala přehradit Vltava. A já jsem čtenář od dětství. Je mi líto dnešních dětí, které pořád sedí doma a čumí do mobilů a tabletů. Nejenom že nechodí ven, ale nečtou ani tu spoustu krásných příběhů, které v knihách jsou.

Kdy jste se rozhodl, že se budete věnovat filmu?

V době, kdy jsem chodil do páté třídu v Hošticích. S paní Sládkovou jsme nacvičovali Medovou pohádku a já v ní hrál krále. Měl jsem tři dcery, za kterými přijeli nápadníci, a já paní Sládkové říkal: Mohli bychom udělat scénu, kdy bude na zámku uvítací ples.

Namítala, že je příliš malé jeviště, ale já jí nedal pokoj, a tak jsme na Alžbětínskou serenádu nacvičili jednoduchý tanec. Byl jsem z toho na vrcholu blaha. Navíc jsme hráli ve vyřazených kostýmech z budějovického divadla, takže jsem měl opravdický hermelín a holky zase opravdické princezničkovské šaty.

V té době jsem v biografu viděl francouzský film Kněžna de Cléves s Marinou Vlady a Jeanem Maraisem. Začíná velkým svatebním plesem v Louvru, na širokém plátně tančí v obrovském sále v nádherných renesančních šatech na šedesát párů. Byl jsem tím okouzlený. Když jsem si v hlavě porovnal filmové kostýmy s tou naší divadelní hadrárnou, řekl jsem si: Ne divadlo, ale film je pravda. A rozhodl jsem se, že budu režisérem.

Střední školu jste studoval ve Francii. V té době mnozí Čechoslováci kvůli komunistickému režimu v zahraničí zůstávali. Vy jste se ale po maturitě vrátil. Nechtělo se vám zůstat?

Nikdy. Jsem typ člověka, který by umřel steskem po domově.

Hrál jste na varhany v hoštickém kostele, přitom si ve svých filmech z náboženství utahujete. Proč?

V době, kdy jsem chodil do školy, jsme museli navštěvovat hodiny náboženství. Nařídily nám to babičky. Náboženství u nás bylo každou druhou středu po vyučování, od dvou do tří hodin. Pak jsme z tabule sundali kříž s Kristem, obrátili ho obličejem ke zdi, aby se nemusel dívat na to, jak jsme vytáhli pionýrský šátek a následovala schůzka pionýrů.

Na chodbě školy se potkávali soudružka pionýrská vedoucí s panem farářem. Ona ho vždycky vesele zdravila: Čest práci, pane faráři. A on jí odpovídal: Až navěky, soudružko vedoucí, až na věky.

V tom jsem vyrůstal. Navíc jsem léta letoucí v kostele ministroval. Farář Otík, kterého znáte z filmů Slunce, seno…, byl inspirován mým panem farářem. To byl také léčitel, chodil se zauzlovaným kapesníkem na hlavě, měl kolo, a když potřeboval nasbírat bylinky, oslovil naše babičky a ty na ně vyhnaly nás.

Jistě chápete, že jsem se se všemi těmi poznatky naučil nebrat náboženství vážně. Byl to pro mě takový hezký vesnický folklor.

Jakou jste měl s filmem Slunce, seno, jahody, který měl premiéru před čtyřiceti lety, ambici?

Vůbec žádnou. Byl to vlastně just. Na jaře 1983 jsem se na Barrandově na výroční schůzi filmařů strašně rozčílil. Ptal jsem se, kdo rozhoduje o tom, že se za drahé devizy kupují takové blbosti, jako je film Cukr, med a feferonka. Dodal jsem, že si takovou volovinu můžeme natočit sami.

Tehdejší ředitel Plachý mě chytil za slovo a řekl, ať to tedy udělám. Můj film pak vznikal úplně mimo plán Filmového studia Barrandov. Vzpomněl jsem si na svůj nerealizovaný scénář absolventského filmu Ta naše vesnička česká, který do té doby nevznikl proto, že mi na FAMU odpustili studium posledního pátého ročníku a já místo toho dělal ve škole asistenta.

Ve třiaosmdesátém roce jsem ho s Petrem Markovem dopsal a podle něho film vznikal.

Bylo hned po jeho uvedení jasné, že natočíte druhý díl?

Vůbec ne, naopak. Cenzura původní verzi zkrátila o deset minut, film nesměl být nijak propagovaný, dokonce mu hrozilo, že skončí v trezoru. Nakonec se promítal v jediném kině, a to U Hradeb v Praze. Zato strašně dlouho, měl totiž vysoké tržby.

V roce 1988 mi ředitel Plachý řekl, abych natočil nějakou komedii, protože jim nějaká jiná vypadla z dramaturgického plánu. Já se ohradil a řekl, že mi z ní zase kus vystřihají. On mě ale uklidnil slovy, že se nic střihat nebude, protože je perestrojka. A dal mi na to ruku.

Natočil jsem tedy film Slunce, seno a pár facek a opravdu z něho nevystřihli ani okénko. Naopak jsem mohl přetočit scény, které vystřihli z filmu Slunce, seno, jahody, a použít je.

Co na nich předtím bylo závadného?

Prý všechno. Při schvalovací projekci na mě cenzoři řvali, že jsem urazil a zesměšnil socialistický dnešek, socialistickou vesnici, socialistického důchodce i socialistického zemědělce. Prostě jsem urazil všechno, co šlo.

Někteří dokonce žádali, abych dostal alespoň pětiletý zákaz natáčení. Rozmysleli si to, když jsem jim řekl, že jsem z vesnice, z myslivecké rodiny, že budu v klidu sázet stromky v lese, že si hezky odpočinu, takže mi zákaz natáčení nevadí.

Proč měla série Slunce, seno…, stejně jako Kameňák a Babovřesky, ve vaší režii tři filmy?

Protože ctím číslo tři. Je pohádkové. Králové mají tři dcery a tři syny, princové dostávají tři úkoly, plní se tři přání.

Ve skutečnosti to ale bylo trochu dramatičtější. Pár roků po filmu Slunce, seno, erotika přišel nápad natočit ještě snímek nazvaný Slunce, seno, ufoni. Zůstalo ale jen u něj, protože v té době začaly postavy ze tří předešlých filmů odcházet na věčnost a bez nich by to nebylo ono.

Kameňáky jsem natočil tři, ty další jsem nedělal já. A Babovřesky měly být jen jedny, ale protože zrovna byla pauza v kanadsko-americké NHL a za Tomášem Plekancem, který když jeho tehdejší partnerka Lucka Vondráčková natáčela, opatroval na place jejich dítě, přijeli jeho kamarádi hokejisté, narychlo jsme přepsali scénář konce filmu. A protože se ukázalo, že stávka potrvá déle, natočili jsme pak s nimi i druhý film.

Natočil jste i několik pohádek. Co vás přivedlo k nim?

Bylo jich deset. Víte, já pohádky odjakživa miloval. Vzbuzovaly ve mně obrovskou představivost, takže jsem si je promítal v hlavě už jako filmy. Bylo lákavé se jim věnovat, dělal jsem to s radostí. V roce 2019 mělo premiéru Zakleté pírko. Byla to má poslední pohádka a poslední film, který jsem natočil. Další už opravdu nebude.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Děkujeme, že jste přišli - Zdeněk Troška, Marek Kališ CDmp3