Článek
Režisér Timur Bekmabetov už připravuje druhý díl zamýšlené trilogie, ale přijel na karlovarský filmový festival, kde Noční hlídku uvedl a poskytl Právu rozhovor.
Jak se v Rusku podařilo natočit tak výpravný film v americkém stylu? Sháněl jste peníze těžko?
Peněz je vždycky málo, ale Noční hlídka nebyla dražší než běžný film - asi tři milióny dolarů, možná trochu víc. Celé to vzniklo tak, že se dva producenti z velkého televizního kanálu rozhodli udělat něco neobvyklého. Pozvali si mě a nabídli mi, abych natočil film podle románu Sergeje Lukjaněnka Noční hlídka. Po prvním čtení jsem to chtěl odmítnout - byla to pohádka o upírech, a já jsem si říkal, že mě upíři nezajímají. Ale pak jsem si to přece jen přečetl ještě jednou, pozorněji. A najednou jsem pochopil, že pod vnější slupkou docela plytké zábavy se skrývá několik velmi dobrých myšlenek.
Nebylo to přece jen trochu hledání jehliček v kupce sena?
Jakmile jsem objevil klíč, tak už ne, naopak. Ten klíč je v propojení mýtického světa s realitou. Řekl jsem si totiž, že když dnes většina amerických filmů tohoto druhu spojuje mytologii včetně všelijakých monster s Amerikou, mohlo by být zajímavé totéž propojit s relitou ruskou. Začal jsem to zkoušet: zamyslel jsem se například, proč můj soused v Moskvě pořád tak divně kouká. Vždyť on by docela klidně mohl být upír. A najednou to v těch myšlenkách fungovalo, tak jsem rozvedl dál pocit, že tu je ještě jiný, neviditelný svět. Existuje současně s námi, a kdybychom ho poznali, může vyjasnit řadu nevysvětlitelných věcí. Bylo to lákavé, protože v neviditelném světě vysvětlíte a objasníte všechno.
Co říkáte na všechna ta přirovnání k Matrixu, Pánu prstenů, Hvězdným válkám?
Co bych říkal? To není moje věc. Ten příběh už byl takhle napsaný, ale o to tolik nejde. Hlavně je to svět, který nás obklopuje. Čechova obklopovaly višňové sady a klavíry, mě dnes obklopují počítačové hry. To je můj svět, a já nemohu vyprávět jako Čechov.
Patří do toho světa i upíři?
Upíři, to je druhý kontext filmu, o kterém jsem se už zmínil. Nezajímají nás tím, že pijí krev, ale že žijí jiný život, jinak cítí. Jsou to ti sousedé, o kterých nic nevíme. Noční hlídka je psychologický realistický film. Jde v něm o to, co znamenají v našem životě upíři, ďáblové, nebe a peklo. Američtí kritici to pochopili, ruští ovšem nikoliv. Ti se vyděsili, protože by pořád chtěli toho Čechova. Ale já ho kolem sebe nevidím.
Publikum reagovalo ohromnou návštěvou kin. Přijalo film jednoznačně kladně?
Zdaleka ne. Přijalo Noční hlídku v tom smyslu, že reagovalo velmi bouřlivě, některým se líbila, jiným vůbec. A i ti se mezi sebou hádali - jedni tvrdili, že to je moc americké, jiní zase, že to je moc ruské. Ale stalo se to událostí a nastartovalo to mnoho následných procesů. Například podíl tržeb z ruských filmů vzrostl z pěti na pětatřicet procent. Ukázalo se, že diváci jsou ochotni akceptovat ruský film tohoto typu, vyhovuje jim, když se ruské filmy točí "po americku". Do té doby měli pocit, že ruské filmy jsou špatné, a nám šlo o to dokázat, že je umíme dělat stejně výpravné a přitom zůstat na vlastní půdě.
Jak se vlastně v Rusku chodí do kina?
V Rusku je ohromné množství kin, chodí se do nich, ale posledních deset let prakticky jen mladí lidé a jen na americké filmy. Na Noční hlídku podle výzkumů přišli i ti, kteří nebyli v kině patnáct let. Samozřejmě jsme je tam přivedli reklamou. Jenže se jim to zalíbilo, pochopili, že čas se dá trávit i jinak než v restauracích. A vznikly další filmy podle našeho vzoru, prakticky každý měsíc má premiéru nejméně jeden. Některé dokonce vydělali víc než my. My jsme jen byli první.
Myslíte tedy, že distributoři amerických filmů v Rusku zapláčí?
Myslím, že se to trochu rozloží a z těch amerických zůstanou spíš jen ty dobré.