Článek
Proč jste si pro zápletku svého nového filmu zvolil právě ezoteriku, kartářství a magické rituály?
Přijde mi podstatné mluvit o tom, co se děje teď a tady. Jestli něco koronavirová pandemie ještě více zesílila v naší zemi, je to právě ezoterika a snaha hledat smysl života skrze ni.
Bohužel jsme svědky mnohdy šílených událostí, kdy lidé platí absurdní částky za šarlatánské seance a praktiky. Jen v našem štábu měl skoro každý alespoň nějakou podobnou zkušenost, kterou si buď sám prošel, nebo ji měl zprostředkovanou někým blízkým.
Coby spoluscenáristky jsou v titulcích uvedeny všechny čtyři herečky, které ve filmu ztvárňují hlavní role.
Film vznikl z mého námětu a čtyřstránkového treatmentu (scénosled, obsahující přehled děje i s dialogy, rozčleněný na jednotlivé obrazy nebo scén, pozn. red.). Chtěl jsem si zkusit formát improvizace, která je řízená, ale zároveň absolutně otevřená novým možnostem. Proto mi přišlo podstatné udělat z hlavní čtveřice spoluscenáristky. Dialogy, povahy postav a do jisté míry i tempo dialogů vychází z nich. Jedná se tak opravdu o zcela kolektivní dílo.
Jaký je váš vlastní pohled na svět ezoteriky?
Sám upřímně žádný jasný pohled nemám. Trochu jsem doufal, že si myšlenky utříbím během natáčení, ale opak se stal pravdou. Čím víc člověk ví, čím víc zjišťuje, dozvídá se, tím komplikovanější se to stává. Neberu ezoteriku nijak vážně, ale už se nevysmívám těm, kteří ano, spíš se snažím pochopit, proč zrovna ezoteriku vyhledávají.
Jste spoluautorem filmařského manifestu. Můžete popsat, co je jeho obsahem a čeho by měl v ideálním případě dosáhnout?
Jedná se o tři texty. Jeden jsem napsal já, druhý Tomasz Wiński a třetí Tereza Vejvodová. Všichni se zabýváme jako tvůrci stavem české autorské kinematografie a snažíme se v těch textech nabídnout nový pohled na věc. Popisujeme problémy a místo odsudku prezentujeme náš pohled a postupy, kterými se snažíme situaci měnit za sebe.
Benicio Del Toro: Miloš Forman je nejlepší export české kinematografie
Ideální by byla situace, kdy by kinematografie působila živě, filmy reagovaly na současnost a kdy by i historické životopisy, ke kterým je tu silná inklinace, nepůsobily jako pomníky osobnostem, ale spíš poselství pro dnešek.
Není divu, že české filmy nejsou populární na festivalech nebo v zahraničí, když nereagují na svět kolem nás.
Můžete alespoň naznačit, v čem problém současné české kinematografie spočívá?
Je to dalekosáhlé a komplikované. Stát by rozhodně měl podporovat kinematografii více, a to i například na pobídkách. Nestálá úroveň školství, ale třeba i absence vzdělávacích programů pro profesionály mi taky moc radost nedělá.
Co se týče dramaturgů, jejich profese si naprosto vážím, ostatně na mnoha svých filmech s nimi spolupracuji a v mnohém mi filmy posunuli o velký kus dál, ale nevidím v nich tu spásu, jako se tu teď traduje.
Mnohem větší problém je absence dobrých scénářů nebo aspoň námětů. Pokud chybí dobrý námět, dramaturg nemá šanci z toho vykřesat s tvůrci ten pomyslný diamant.
Tím se dostáváme znovu k financím…
Film je nesmírně drahé médium na výrobu a vznik kvalitního díla vyžaduje čas a peníze, ne vždy ve stejném poměru, ale myslím, že se chápeme. Pokud jediný zdroj financování pro vývoj filmu je Státní fond kinematografie a ten vám dá se štěstím sedm set tisíc korun, jak můžete úspěšně vyvíjet? Spočítejte si to.
Kinematografie není doktor od záchranky, říká québecký režisér Denis Côté
Jedná se o zhruba dvacet průměrných českých platů. Musíte zaplatit producenty, režii, scénář, dramaturga, a někdy bláhově chcete natočit teaser, takže aspoň jeden natáčecí den padne na kameru, zvuk, herce, postprodukci.
Důstojný a zevrubný vývoj tak může trvat maximálně čtyři měsíce. Víc už nezaplatíte, a to nemluvím o tom, že by měl film jet ideálně na scenáristický workshop nebo koprodukční trh. Taková věc vás stojí kolem sto padesáti až dvě stě tisíc. A je to navíc zapotřebí, zvlášť pokud chcete film dostat za hranice.
Jak jste tedy spokojený s reflexí současné české kinematografie?
Je důležité mluvit o stavu filmové kritiky, odborných periodikách, úrovni textů, které o filmech vychází. Proč vychází třeba tak málo článků o trendech uvnitř domácí kinematografie? Proč se tak málo lidí snaží mapovat, co se tu teď opravdu děje a jak vypadá samotný průmysl?
Kdo jiný než filmová kritika má pomoci divákům chápat kontexty děl, která vznikají? Recenze není přeci jediný žánr, který by měl vycházet, a je škoda, že to, co se k většinové společnosti dostává, jsou právě jenom recenze.
Samozřejmě vznikají zajímavé vědecké práce, to nepopírám, ale je mi líto, že nám tu v současnosti chybí nějaké silné filmové periodikum, které by pomáhalo zvyšovat povědomí o autorech či autorkách, vytvářejících tuzemské filmové prostředí. V Česku je kultura obecně podhodnocená a důsledky jsou zjevné.
