Článek
Danny Smiřický, jenž má premiéru 27. ledna, míří skrze životní i tvůrčí dráhu spisovatele Josefa Škvoreckého do let protektorátu, budování socialismu, srpnové okupace Československa 1968 a následné normalizace až k exilu české inteligence. Režisérem všech tří inscenací je Radovan Lipus.
Bylo od počátků jasné, že půjde o takto rozvrženou trilogii?
Ne, ale když jsme zkoušeli Sňatky z rozumu, ze silného a sympatického zaujetí souboru látkou, tvarem i tématem inscenace se zrodila touha ve sledování vývoje české společnosti pokračovat. S myšlenkou na Český román Olgy Scheinpflugové přišla, myslím, dramaturgyně Bára Hančilová. A po něm se už logicky nabízelo završit načaté dílo třetí inscenací.
Volba padla na Škvoreckého, který zkoumání české povahy dovedl do hořké, tragikomické pointy. Trilogie vykrystalizovala v průběhu let, nicméně v dnešním divadle představuje ojedinělý pokus o soustavné mapování české společnosti v průběhu více než století.
Vnímáte v trilogii témata, která ji sjednocují?
Ve Sňatcích z rozumu se zrodilo téma rozkmitu české společnosti mezi pragmatismem a idealismem, jež prolíná i vztahem Čapka a jeho protivníků a ústí do obrazu Dannyho Smiřického a postav z jeho okolí. Jiným, neméně výrazným tématem trilogie je úděl narodit se do této části světa, přes kterou se převalily všechny konflikty devatenáctého i dvacátého století. Na rozdíl od Ameriky či zemí západní Evropy, které sice zažily dvě světové války, ale poté se vyvíjely v kontinuitě, se tudy po nacismu přehnal komunismus, okupace 1968, normalizace, které až do roku 1989 narušily kontinuální vývoj demokratické společnosti.
Radovan Lipus, foto ze zkoušky Dannyho Smiřického.
Do třetice trilogii spojuje paradoxně, navzdory všem politickým posunům zemských desek, láska, silný milostný vztah, ať už zrozený z citu, nebo rozumu, jako ve Sňatcích, anebo komplikovaná, přerušovaná, někdy bolavá a trapná, jindy velkolepá lovestory mezi Čapkem a Olgou, až po emotivní a tragický příběh vztahu Smiřického k Nadě Jirouškové.
Trilogie je navíc provázaná více méně jedním inscenačním týmem a herci, kteří procházejí v různých rolích všemi inscenacemi. Jsou to Jan Šťastný, Tomáš Dastlík, Svatopluk Skopal, Otakar Brousek a další.
Autorem všech dramatizací je dramatik a šéfdramaturg vinohradské scény Jan Vedral. Do jaké míry jste na textu spolupracovali?
Má účast na procesu vzniku textu byla aktivní ne v tom, že bych text s ním přímo psal, ale zasahoval jsem do jeho tvaru. Ve Sňatcích z rozumu jsem si přál, aby součástí byla živá hudba, staropražské kuplety, které děj posouvají. V případě Českého románu to byly zásahy do celkové struktury přesouváním či vypouštěním scén a totéž se týká i závěrečné části, na jejíž podobě jsme pracovali s dramaturgy Vladimírem Čepkem a Zuzanou Paulusovou.
Jaký je váš vztah ke Škvoreckému?
Škvorecký je velkolepý vypravěč, jehož textem vždy prolíná zvláštní lidskost. Když ho srovnám s Milanem Kunderou, kterého rovněž velmi ctím a obdivuju, Kundera své hrdiny nelítostně pozoruje a soudí, jako by skrze své psaní účtoval se společností i sám se sebou, zatímco Škvorecký s nimi soucítí. Oba mají humor, který dokáže být i velmi jízlivý a sarkastický, ale u Škvoreckého pod ním cítím hlubokou empatii a lásku k lidem, k jejich nedokonalostem, ubohostem, klopýtáním a pádům. A to je mi nesmírně blízké.
Východiskem Dannyho Smiřického je román Příběh inženýra lidských duší, který je do značné míry Škvoreckého osobní výpovědí. S jakými dalšími texty jste pracovali?
Stejně jako u Českého románu, kde jsme optiku rozšířili i na paměti Olgy Scheinpflugové a další dobové materiály, jsme i tentokrát vycházeli z Miráklu, Zbabělců a dalších Škvoreckého knih. Vedralova dramatizace se s komplikovanou stavbou Příběhu inženýra lidských duší vypořádala velmi šťastně. K mé lítosti vypadla linka Škvoreckého zážitků z kanadské emigrace, nicméně ta je této společnosti zjevně nejvzdálenější. Navíc by to byl asi spíš materiál na inscenaci věnovanou specifickému tématu české emigrace.
Jakým způsobem jste uchopili postavu Dannyho alias Josefa Škvoreckého?
Máme čtyři jeho inkarnace. Nejmladšího Daníčka, který aktivně prožívá protektorátní dobu a vztah s Naďou, hraje Petr Matyáš Cibulka. Aleš Petráš hraje Errola, což je Danny v době padesátých let a odporu ke komunistickému režimu. V šedesátých letech, v rovině Miráklu a okupace, hraje Dannyho Tomáš Pavelka. A Svatopluk Skopal ztvárňuje už zestárlého Dannyho v emigraci, který na to vše vzpomíná. Spojuje je vztah k Nadě Jirouškové, kterou hraje talentovaná studentka DAMU Karolina Knězů.
Radovan Lipus
Je to velké plátno s pětadvaceti herci, kde vedle sebe stojí legendy Petr Kostka, Svatopluk Skopal nebo Carmen Mayerová a studenti nebo čerství absolventi hereckých škol. A také ukrajinský herec Stanislav Moskvin, který je od loňského března členem vinohradského souboru a skvěle vytvořil postavu nevyzpytatelného ruského spisovatele Arašidova.
Režírovat tak velké plátno není určitě snadné…
To samozřejmě není, vyžaduje to dokonalou organizaci, abychom se sešli na zkouškách pokud možno všichni, a to nemluvím o živé kapele Václava Marka a členech vinohradského mimického sboru. Nicméně není to má první takto velká inscenace, takže mohu říct, že když vše funguje a všichni zkoušení vezmou za své, je to obrovská společná radost. A také zážitek z toho, že divadlo v hercích i divácích probouzí i aktivní občanské postoje a étos. Tohle dobře znají Poláci, Němci, Francouzi a jiné národy, ale u nás se to v divadle moc nepěstuje, ačkoli i to k němu podle mě také patří.
Jedním z vašich témat je vztah ke konkrétním místům, na kterých se příběh odehrává. S herci během zkoušek ta místa navštěvujete. Bylo tomu tak i v tomto případě?
Samozřejmě. Při zkoušení Čapka jsme byli na Strži, u Sňatků z rozumu jsme zkoumali Langweilův model v Muzeu hl. města Prahy a absolvovali různé historické přednášky. Loni v prosinci jsme se vypravili do Náchoda, kde jsme prošli řadu míst spojených se Škvoreckým.
Nikoho k těmto šumným výletům nenutím, ale je o ně kupodivu velký zájem. Nejde jen o to, ta místa navštívit a poznat, ale prožít je pospolitě teď a tady, což lidi stmeluje už od dob společného prožitku ulovení mamuta, o němž si pak vyprávěli u ohně. A tam někde je vlastně i zárodek společného zakoušení divadla.
Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo na Vinohradech