Článek
Proč zrovna Beckham?
V roce 2004 mě zaujala kauza údajného flirtu anglického fotbalisty Davida Beckhama s jeho osobní asistentkou Rebeccou Loosovou. Za to, aby Rebecca promluvila o tom, co s Beckhamem měla mít, tehdy padly rekordní částky. Mluvilo se o 700 tisících liber (tehdy přes 30 milionů korun). Přišlo mi to jako zajímavý způsob, jak nahlédnout do světa bulváru.
Když jsem se tím zabýval, objevil jsem pozoruhodnou postavu, Maxe Clifforda, který stál v Británii v pozadí mnoha bulvárních kauz, které nastartoval a nafoukl do neskutečných rozměrů. Stál mimo jiné za zveřejněním nevěry princezny Diany. Neváhal své protivníky kompromitovat fotografiemi z večírků s prostitutkami, které sám zorganizoval. Byl zároveň zákulisním hráčem a obchodníkem s informacemi. V naší hře říká, že není důležité, co se stalo, ale co líp zní.
Díky němu si mnoho lidí přišlo k pohádkovému jmění. Bral si z toho samozřejmě provizi. V roce 2004 přitom ještě neexistovaly sociální sítě, kde lidé na sebe všechno říkají sami a zadarmo.
Čím vás příběh tohoto člověka, který nakonec zemřel ve vězení, zaujal?
Vynikal v tom, že zpochybňoval a relativizoval pravdu. V mé hře přesvědčí sekretářku Davida Beckhama, Rebeccu Loosovou o věcech, které sama zažila jinak. Ona sama pak na lživém narativu trvá, protože se stane součástí jejího „životního příběhu“ a jiný už nemá. Tahle zdánlivá neexistence pravdy je to nejhorší na lživých webech. Jakmile zpochybníte samotnou existenci pravdy, zpochybňujete všechno.
Jste považován za kmenového autora Dejvického divadla (Příběhy obyčejného šílenství, Teremin, Dabing Street). Jak došlo ke spolupráci se Studiem DVA?
Alice Nellis zde režírovala hru Job Interviews, kterou jsem napsal pro Jihočeské divadlo. Tady se hraje pod titulem Věra. Díky tomu jsem se seznámil s producentem divadla Studio DVA Michalem Hrubým a domluvili jsme se, že pro ně něco napíšu.
Střídáte během své kariéry divadlo a film. Podle čeho?
V divadlech se dá lépe plánovat, s organizací natáčení to je složitější. Obvykle jednou za dva roky něco divadelního napíšu, film vychází tak jednou za pět let. Z filmových honorářů bych se navíc neuživil. Živí mě divadlo, protože se moje věci hodně uvádějí v zahraničí.
Teď souběžně pracuji na televizním seriálu. Jmenuje se Limity a je o chlápkovi, který se proti své vůli stane ikonou ekologických protestů. Ekology ve skutečnosti nenávidí, má firmu na likvidaci odpadu, se kterým nezákonně nakládá. Ale jednou málem uhoří v autě a jeho manželka, která má za milence zeleného aktivistu, zfalšuje manželův dopis na rozloučenou tak, aby všechno vypadalo jako demonstrační sebevražda.
Když se hrdina probudí po dvou týdnech z kómatu v nemocnici, je pro některé lidi ikonou ekologického protestu, pro jiné pitomec, který si neváží svého života. A on tuhle výzvu přijme a začne operovat v tom nově vymezeném teritoriu…
Na podzim připravuji novou hru pro Dejvické divadlo. Jmenuje se Fifty a je o padesátnících. Hlavní hrdina si přál k padesátinám sex se dvěma ženami, ale už je mu třiapadesát a dárek stále nikde. Zato se na něj lepí všelijaké podivné existence. Tak trochu navážu na Příběhy obyčejného šílenství.
Bulvární mašina se rozjíždí: Kryštof Hádek, Jaroslav Plesl a Elizaveta Maximová ve hře Beckham v divadle Studio DVA.
Vaše divadelní hry se hodně hrají v zahraničí. Jezdíte se na ně dívat?
Nejvíc se hrají Příběhy obyčejného šílenství. Bylo to přes šedesát zahraničních premiér. Vidím tak každou pátou.
Nebýváte výsledkem překvapený?
Někdy mi to připadá jako promarněná šance, ale v zásadě jsem rád. Třeba v Koreji to udělali přesně podle záznamu z Dejvického divadla. Hrozně se omlouvali, že si jednu větu dovolili změnit. Někdo mi říkal, že v Maďarsku teklo hodně krve.
Jak vzpomínáte na kultovní Knoflíkáře z roku 1997? Tušil jste, jak úspěšný film to bude?
Vůbec. Vznikali nesmírně lehce, bylo to vlastně postavené na zbytcích nápadů z několika povídek, které jsem pospojoval. Byla to dobrá doba, člověk mohl natočit film, který o něčem byl, a přišlo na něj přes 200 tisíc diváků.
K dalšímu úspěšnému filmu té doby, Samotářům, natočeným v roce 2000, jste napsal scénář, režíroval je ale David Ondříček. Nelitoval jste později?
Vystudoval jsem scenáristiku, několik let jsem psal televizní hry, které režíroval někdo jiný. Začínal jsem s Dušanem Kleinem, Zdeňkem Zelenkou. V Samotářích jsem se k praxi cizích režisérů vrátil. A nelitoval jsem, jistě že ne.
Ve scenáristické rodině jste vyrůstal. Oba vaši rodiče byli uznávanými autory.
Považoval jsem odjakživa za samozřejmost, že se pořád něco vymýšlí a píše. A že postavy z toho příběhu díky hercům obživnou a já se na to pak dívám v televizi. Žádnou magii jsem tomu nepřisuzoval. Přišlo mi to jako bezvadné povolání.
Ke kterým z prací vašich rodičů se rád vracíte?
Od táty (Otto Zelenka) mám nejraději Přísahám a slibuji, čtyřdílný seriál z lékařského prostředí podle románu Oty Duba. Psal ho ještě před revolucí, v televizi to šlo v roce 1990. Děj se odehrává těsně po válce v pohraničí, hlavní roli hrál Josef Abrhám. Od mámy (Bohumila Zelenková) mám asi nejradši pohádku Jak se budí princezny (1977).
Pustil jste se někdy do pohádky?
Nikdy. Občas si s tou myšlenkou pohrávám, protože v současnosti není laťka vysoko.
Co říkáte současné filmové a divadelní tvorbě?
Jako člen České filmové a televizní akademie se snažím vidět toho co nejvíc. Do divadel ale chodím hlavně, když něco obsazuju, nebo když se chci inspirovat jako autor.
Nedávno jsem si dal soukromý festival amerického dramatika Tracyho Lettse. V brněnské Redutě jsem šel na jeho Protokol, v pražském Činoherním klubu na Linda Vista, v Celetné na Srpen v zemi Indiánů, který kdysi skvěle udělal Michal Dočekal ve Stavovském divadle.
Kterého herce nebo herečku jste pro sebe v divadlech objevil?
Elizavetu Maximovou, která v Beckhamovi hraje jeho asistentku. Obsadil jsem ji už do Elegance molekuly v Dejvickém divadle. To ještě zdaleka tak známá nebyla.
Pochlubím se, že jsem jako herce objevil Mirka Krobota. Obsadil jsem ho do Příběhů obyčejného šílenství, a to jak do divadelního představení v Dejvicích, tak potom do filmové adaptace. Za roli otce pak dostal v roce 2005 Českého lva. On mě zase jako umělecký šéf Dejvického divadla objevil pro divadlo, tak jsem mu to takhle oplatil.
Může se vám hodit na Firmy.cz: