Režisér Petr Svojtka: Minulost nelze lakovat na růžovo

Článek

Jak jste hru objevil a čím vás zaujala?

Nabídli mi ji bratři Karel a Josef Heřmánkovi a mně se velmi zalíbila. Je to chytrá komedie s přesahy do vážnějších poloh. Stále mě překvapuje, kolik lidí je dnes schopno adorovat režim před listopadem 1989. Nevím, jestli už na vše zapomněli, nebo jsou tak zmasírovaní, nebo zda je za to někdo platí, ale v každém případě pokládám za nutné se k této době vracet.

Ačkoli hru napsali dva Francouzi, kteří na svou kůži důsledky totality nepocítili, vystihli ji velmi přesně. Hra je součástí náročnější dramaturgie, o kterou Divadlo Bez zábradlí usiluje.

Komedie režírujete poměrně často. Čím vás tento nelehký žánr baví?

Baví mě se bavit a hrát si. Nemám rád práci pod tlakem a ve stresu, těší mě pracovat v atmosféře, která všechny zúčastněné osvobozuje a společně vede k cíli. Hlasitě se při práci směju. A také mě baví objevovat kvalitní současné hry a nové lidi, obojí je občerstvující.

Divadlo Bez zábradlí: sezona otců a synů

Kultura

Po odchodu z šéfovské pozice v Městských divadlech pražských pracujete na různých scénách, takže těch setkání je jistě dost.

Momentálně se v Česku hraje dvaadvacet mých inscenací. V listopadu bude mít derniéru titul Moje první židovské Vánoce v libereckém Divadle F. X. Šaldy. Měli jsme ji uvést i v Izraeli ve druhém největším divadle Cameri na pozvání autorky Hadar Galron, s níž a s dramaturgem Jiřím Janků jsem spolupracoval na vzniku hry, ale momentální situace to neumožňuje.

Zajímá vás židovská tematika?

Velice. Při vzniku této hry jsme absolvovali rozhovory s téměř padesáti lidmi z rodin, kde někdo přežil holocaust. V důsledku toho v nich zůstala neustálá obava, že jejich židovství je permanentní jízdenkou do Osvětimi. A to, co se dnes děje v Evropě i jinde ve světě, dokazuje, že to není lichá obava.

Takže oni se své židovské identity vzdali, snažili se asimilovat, ale popřená identita vede v další generaci, jež o svých židovských kořenech nic neví, k psychickým problémům. Trauma se dědí.

Skrze toto téma jsem našel i nový vztah k osobě spisovatele Oty Pavla, jehož osudy jsme s Jirkou Janků zpracovali ve hře Jak jsem potkal ďábla uvedené v kladenském divadle. Život Oty Pavla je až čítankovým příkladem toho, jak těžce se židovské trauma podepíše na psychice. Minulost se prostě popřít nedá.

Tím se vracíme k inscenaci Berlín Berlín…

Zejména u nás, dědiců česko-židovsko-německé společnosti a kultury mezi válkami, hraje minulost stále velkou roli. A podobně je tomu i s návratem před rok 1989. Při studiu hry Berlín Berlín jsme zhlédli francouzský dokument z roku 2009 o pádu Berlínské zdi s působivými autentickými výpověďmi a záběry.

Ale stačí si vzpomenout na to, co jsme prožívali my tady, na davy lidí přelézajících zdi vyslanectví západního Německa a na všechny ty, kteří riskovali život, aby se z totalitní reality dostali pryč.

Samozřejmě není dnešní doba idylická, má mnoho problémů, které jsme si nedovedli představit. To, že hned vstoupíme do ráje, byla velká a naivní iluze. Ale přesto nelze zapomínat na to, co jsme prožili, a lakovat to narůžovo. To je jen čirá lež, a proto je neustále třeba tu dobu připomínat. A pokud to lze udělat skrze komedii, je to o to lepší.

Máte nějaký typ komedie, který vám vysloveně nesedí?

To máte jako s jídlem. Jím všechno, ale musí to být dobře udělané. Nemám rád komedie pro komedii, které nemají přesah v zajímavém tématu. Blízké jsou mi tragikomedie, a pak praštěné komedie, protože mám rád humor Monty Pythonů, kterým jsme byli odkojeni v divadle CD 94, kde jsem začínal.

Smích nevynutíte. Buďto s vámi humor té které komedie souzní, anebo se míjíte, a pak je lépe jít od toho. Berlín Berlín mě zaujal na první pohled a budu rád, když se to stane u i diváků.