Článek
Jsou pro vás Bídníci potřetí ještě přitažliví?
Jednoznačně ano. Vír úžasného příběhu Hugova románu i Schönbergovy hudby je tak mocný, že mě znovu prohnal svými dramatickými i citovými zákruty. A moc mě to těšilo.
Režíroval jste mnoho světových muzikálů včetně Ježíše, čím jsou Bídníci výjimeční?
Byl to můj první muzikál nastudovaný v svobodné komerční sféře, kdy jsem nebyl svázán ničím kromě mezí svého talentu. To byla omamná situace a já měl tehdy pocit, že docházím na samé hranice toho, co umím. V roce 1992 jsem nebyl žádný začátečník, měl jsem za sebou hodně muzikálů, šéfoval jsem karlínské divadlo, ale tohle bylo něco úplně nového. I proto pro mě budou Bídníci – kromě své kvality – vždycky nezapomenutelní.
V čem se liší druhý návrat od toho prvního v roce 2003?
V roce 2003 jsme poprvé dostali úplnou scénografickou svobodu, a to byl velmi významný posun proti prvnímu nastudování. Teď je nevýznamnější proměnou nová instrumentace. Původně jsem se jí trochu zalekl, protože jsem konzervativec, který se nerad vzdává toho, co má naposlouchané, ale pak mě ta hudba nadchla. Jsou to Bídníci třetího tisíciletí.
V čem je hlavní rozdíl od původní verze?
Už to není romantická opera 80. let, ale daleko moderněji, dynamičtěji cítěné dílo. Především je muzikál kratší. O citu se tu vypráví s větším nadhledem, hudebním jazykem, který není banální, nevyválí se v každé notě, ale úspornými prostředky dosahuje velkého emotivního účinku. Nová verze je také komornější, orchestr má čtrnáct hráčů, ale každý nástroj je solitérem. Není to les smyčců ale propracovaná hudba plná drobných, ale důležitých nápadů.
Je komorní verze pro zpěváky snazší?
Spíše naopak, protože je na ně víc „vidět“, nemají se za co schovat, ale musí se stát organickou součástí té komorně propracované struktury.
Kromě zkušených pěvců vstupuje do dnešní inscenace nová generace, narozená v letech české premiéry Bídníků. Jak se vyrovnala s jejich romantismem?
Jednoznačně mu podlehli, Bídníci je prostě dostali. Je to setkání s velkou klasikou. Shakespeare mezi bulvárem. Z příchodu nové generace mám radost. Nás „pamětníků“ je tu vlastně hrozně málo: s Pepíkem Štágrem a Magdou Malou jsme patrně jediní, kdo prošli všemi třemi inscenacemi. S novou generací přišel i jiný divadelní postoj a pro režiséra, který vychází z lidí, s nimiž pracuje, je to příjemně vzrušující pocit.
Kromě zkušených borců, jako jsou představitelé Javerta Daniel Hůlka, Tomáš Bartůněk a Pepík Štágr, který si teď zazpívá i Jeana Valjeana, Pavel Vítek, David Uličník, Kateřina Brožová, Magda Malá a další, jsou tu úplně noví zpěváci jako Tomáš Löbl, Josef Vágner, Petra Peterová, Hedvika Tůmová, Tereza Vágnerová, Vlaďka Skalová nebo Jan Urban.