Článek
Je vám čtyřiatřicet let a film se odehrává v době, kdy vám bylo deset až dvacet let. Bylo obtížné vracet se v mysli až o čtvrtstoletí nazpátek?
Lidé se ke svým vzpomínkám obecně vracejí, některé v hlavě uvíznou dlouho, a buď s nimi pracují, anebo ne. Řekl bych, že se tomu spíše vyhýbají ze strachu, že jim znovunastolí trauma. Neřešení věcí z minulosti však může způsobit mnohem větší problémy, které jsou dlouhodobějšího rázu.
Pokud je necháte uložené, mohou vás z vaší temné komůrky neustále ovlivňovat, což se u mě postupem času dělo. Jakmile ji otevřete, je to samozřejmě náročný proces, i na léta. Film bych nedokázal vytvořit dřív než teď.
Uzavřel jste Tmáním něco v sobě?
Naopak jsem jím něco v dobrém smyslu slova otevřel. Například zapojenou gestalt terapií, při níž máte v pomyslném zamčeném pokoji všechny podoby svého já, které vám komplikují život a jež si nechcete připouštět.
Součástí terapie není vpustit tyto postavy do domu, ale poznat je a vyrovnat se s jejich přítomností. Filmem jsem udělal další krok v identifikaci částí vlastní osobnosti, které mám tendenci potlačovat. Je o objevování sebe sama a hledání cest, jak se sebou lépe vycházet.
Divák zároveň pracuje ve filmu s hlasem, což rovněž bylo součástí vaší terapie. V čem je to konkrétně přínosné?
Až výrazně později jsem si uvědomil, že mi už v dětství pomáhalo, když jsem si například šel zakřičet na dostihy, které jsem miloval. Hlas je silný v tom, že do něj zapojujete tělo. Pracujete s bránicí či jinými svaly, musíte se soustředit, což souzní i s meditací. Zaměřujete se také na to, jaký zvuk vydáváte a co to s vámi vnitřně dělá. Tím odpoutáváte pozornost od nepříjemných myšlenek a snáz dosáhnete uvolnění.
Jak vznikl novotvar tmání?
Esence tohoto vymyšleného slova mi evokuje nějaké místo. Tmání jako stavení nebo Podolí, odkud nicméně nepocházím. Idea snímku byla založena na tom, že se má odehrávat v metaforické vesnici, k níž mi takový název připadal příhodný. Slyším v tom i výraz bání, tedy že se bojím tmy.
Zaznamenal jste již reakce od lidí se stejnou diagnózou?
V Benátkách film vidělo zhruba tři sta lidí a mnoho z nich mi sdělilo, že se s ním ztotožňují a že zažívali podobné pocity. Někteří i brečeli nebo byli zaražení a nenacházeli slova. Pro mě je nesmírně povzbuzující vidět, že se ostatní dokážou k dílu vztáhnout.
Po promítání chci vždy namísto běžných diskusí sdílet s diváky jejich zkušenosti, aby se ptali ne jenom oni mě, ale já jich. Tím se pro publikum zpřístupní odlišná dimenze vnímání daného tématu, osobní konverzací jej ještě prohloubíte.
Co nad rámec osvěty může snímek přinést lidem, kteří jsou podstatou deprese netknutí?
Umožnit jim představit si, co psychicky nemocná osoba prožívá, a že když jí řeknou, aby se sebrala, moc jí to nepomůže. Lidé mají často za to, že stačí říci, že na špatné věci nemají pomýšlet, a nenechají se jimi strhnout.
Přál bych si, aby jim po zhlédnutí došlo, že přístup k člověku s takovým rozpoložením musí být jiný. Většinou míváme sklony jeho smutek zahnat, mnohdy je však prospěšnější nechat ho tímto stavem projít a třeba jej jen obejmout, aby cítil blízkost.
O vizuální stránku se postarala Bára Anna Stejskalová. Vložila do díla něco ze sebe?
S Bárou se známe ze studií na FAMU, k tématu psychických obtíží má blízko, tudíž ví, o čem mluvím. Projekt měl pro každého z nás různé těžké pasáže. Ve filmu je tak znatelný její otisk, současně jde o naši symbiózu.
Nyní už chystáte další počiny ve virtuální realitě.
Aktuálně pracuji na VR projektu věnujícím se válce na Ukrajině, kterým se budu intenzivně zabývat minimálně rok. Poté přijde na řadu pokračování Tmání. Půjde o VR aplikaci Světlá chvilka, postavenou na hlasových interakcích, jež bude přímo sloužit lidem s depresí, aby si mohli ulevit. Rád bych přípravu tohoto nástroje odložil na později, až se technologie posune trochu dál.