Režisér Michal Rákosník: Blues má v sobě každý

Poprvé jsem se s Peterem setkal koncem devadesátých let, kdy jsem z inzerátu zjistil, že vyrábí kytary. Vydal jsem se za ním kvůli opravě svého nástroje. V dílně, kde pracoval, mě uchvátila neuvěřitelná atmosféra. V roce 2005 jsem si od něj nechal vyrobit kytaru novou, ale nemohl jsem si ji finančně dovolit. Nabídl jsem se, že bych mu s prací pomáhal, abych si zakázku zlevnil.

Když jsem byl hotov, navrhl mi, jestli bych se nepřidal do kapely, kterou dával dohromady se svými syny. Řekl jsem, že to rád zkusím. V té sestavě jsme fungovali do roku 2015, kdy Peter odešel. Skupinu převzal jeho nejmladší syn Marek, podle kterého Peter pojmenoval v devadesátých letech svou dílnu Marcus Guitars, později Jurkovič Guitars. Už však nejsme tolik aktivní jako za Peterova života, kdy jsme hráli i padesát koncertů ročně. Teď odehrajeme sotva polovinu.

Kytaře jsem vždycky podřizoval ostatní povinnosti, dělal jsem všechno pro to, abych mohl hrát. Nejsem však vystudovaný kytarista ani klasický studiový hráč. Uživit se tím moc nedá, to bych musel každý večer hrát v barech, což nebyl nikdy můj směr.

Od svých osmnácti let jsem měl možnost pracovat v televizní a reklamní produkci. Díky tomu jsem se seznámil se spoustou lidí z oboru, kteří mě postupně začali respektovat, a dostal jsem se časem i k práci pomocného režiséra. Samotným režisérem jsem se ale moc stát nechtěl.

Zlomilo se to, až když jsme před třemi lety se Spolkem Jurkovič SP uspořádali koncert na památku Petera, na němž jsme vybrali peníze z dobrovolného vstupného. Přemýšleli jsme, jak s nimi naložit, a mě napadlo, že mám natočené materiály z dílny a něco bych mohl získat také z archivu České televize, z čehož by vznikl dokumentární portrét.

Sháněl jsem režiséra. Lidé ze Spolku mi ale říkali, že jsem jediný, kdo to může režírovat, protože o Peterovi a jeho příběhu za posledních dvacet let vím nejvíc a některé zážitky jsou zkrátka nepřenosné. Nechal jsem se do toho víceméně uvrtat.

Věda Petera bavila od dětství a v oboru zaznamenával úspěchy. Po obrně lícního nervu měl ale problémy se zrakem a nemohl vykonávat svou dosavadní práci. V ústavu ho přeřadili na jiné pracoviště, na němž místo výzkumu vytvářel publikace vědeckých prací, což ho tolik nenaplňovalo. Nakonec se radši začal zabývat muzikou, svým druhým největším koníčkem.

Peter začal s výrobou nástrojů ve stylu tak trochu pokus omyl. V osmdesátých letech nebylo v tehdejším Československu dostatek informací o stavbě elektrických kytar. Spoléhal se často na intuici. Později s ním začal spolupracovat na designových kytarách výtvarník a sochař Stefan Milkov.

Dělali je z čisté radosti. Peter byl víc srdcař než podnikatel, což sice lidé ocení, ale trpí tím často obchodní stránka věci. Měl úžasný cit pro dřevo, experimentoval s různými materiály, například s jilmem a dalšími zajímavými dřevinami. Při výrobě používal svůj osobitý vědecký přístup, k jednomu tělu vyrobil třeba tři krky, než našel ten správný. Navíc kus od kusu dělal ručně bez strojů. I v tom je kouzlo jeho kytar.

Po zmíněném singlu jsem pátral až ex post ve střižně. Přemýšlel jsem, jakou hudbu bych vložil do rozhovoru s Billym F. Gibbonsem. Vyhledal jsem si alba ZZ Top z období, kdy kytaru dostal, a prozkoumával písně. Netroufám si tvrdit, že jsem to stoprocentně poznal, ale tipuju, že jde o písničku Zipper Job, na jejímž začátku je kytara opravdu výrazná.

Při setkání se Billyho zeptám, zda jsem se trefil. Na nástroj ale podle svých slov hraje především ve studiu pro inspiraci, takže větu, ať si nahrávku lidé zkusí v jejich diskografii najít sami, řekl spíše z legrace.

Řekl bych, že to tak je. Blues je jazyk, který spojuje lidi napříč věkovými, náboženskými a etnickými skupinami. Je to způsob, kterým se interpret vyjádří k dané situaci. Každý má blues v sobě, jen ho stačí pojmenovat.

Blues se dnes hraje v určitých podobách, různě se inovuje a mění. Existuje už více než sto let a je natolik prověřené, že minimálně další století určitě vydrží. Už jen proto, že z něj spousta žánrů vychází.