Hlavní obsah

Režisér Matěj Mináč: Libuška s Josefem mi změnili život

Zpráva o úmrtí herečky Libuše Šafránkové hluboce zasáhla také režiséra Matěje Mináče, který ji i jejího muže Josefa Abrháma obsadil v roce 1999 do hlavních rolí svého prvního filmu Všichni moji blízcí. Film měl velký mezinárodní úspěch a odstartoval vše, co se poté odehrálo kolem do té doby skoro neznámého sira Nicolase Wintona. Ten zachránil 669 židovských dětí před transportem z Československa do koncentračních táborů, a tedy před téměř jistou smrtí.

Foto: Česká televize

Početná rodina ve filmu Všichni moji blízcí

Článek

„Je to hrozné, neuvěřitelné, jsem z toho nesmírně smutný, nikdy by mě to nenapadlo,“ zareagoval na smutnou zprávu Mináč.

Jak jste, jako filmový začátečník, získal tak slavný pár?

Přiznám se, že to byly ze začátku dost nervy. Vyprávěl jsem scenáristovi Jiřímu Hubačovi příběh své mámy a on se rozhodl podle něj napsat scénář. Psal ho od začátku pro Libušku a Pepu, ale netušili jsme, jestli to vezmou.

Byli tehdy logicky velmi vybíraví, věděli jsme, že chtějí točit jen filmy, o jejichž kvalitě jsou předem přesvědčeni. A když dostali scénář, chtěli vidět režiséra, což jsem byl já, kluk prakticky bez zkušeností.

Naštěstí vás přijali. Čím jste si je získal?

Šel jsem se ukázat k nim domů a byl jsem naprosto vynervovaný, protože jsem si neuměl vůbec představit, že by role doktora Jakuba Silbersteina a Irmy hrál někdo jiný. Začali jsme si povídat o scénáři a pak jsme na něm dva týdny denně pracovali.

Chodil jsem k nim, pilovali jsme dialogy tak, aby jim šly do pusy, a oni zkoušeli každou společnou scénu. Byl to neuvěřitelný zážitek, jak ty dvě obrovské herecké hvězdy berou vážně chlapce, který nemá skoro nic za sebou, a naplno s ním pracují.

Jak jste se v jejich rodině, jejíž soukromí si oba chránili, cítil?

Báječně! Jakmile mě přijali, bylo to jako chodit domů. Moje žena tenkrát ještě nežila v Praze a Libuška každý den vařila i pro mě, dokonce jsem si vždycky večer mohl vybrat, co bych druhý den chtěl.

A měla úplně obyčejnou ženskou radost, když jsem jí to, co uvařila, a bylo to pokaždé skvělé, pochválil. Celkově u nich byla nezapomenutelná atmosféra, mezi nimi byla ohromná chemie, noblesa a byli spolu nesmírně vtipní, hodně jsme se i nasmáli.

Foto: Profimedia.cz

Matěj Mináč

Jak pak probíhalo natáčení?

Viděl jsem něco, co nikdy předtím ani potom: jak Libuška hrála. Točili jsme například velmi těžkou scénu, kdy vyběhne za Pepou, že dítě do zahraničí nepustí, nemůže ho dát cizím lidem, nikdy už ho neuvidí…

Libuška se na čtyři hodiny před natáčením této scény zavřela do maskérny a nikdo na ni nesměl mluvit. Po čtyřech hodinách nevyšla Libuška, ale matka, která nechce opustit své dítě. Ta změna byla tak totální, tak věrohodná, že jsme měli všichni husí kůži. Bylo to jako antické drama o prapodstatě matky. Maličká a křehká, vytvořila něco naprosto obdivuhodného.

Když jsme pak probírali scény, které byly vtipné, protože i takové v tom filmu jsou, dostala nápad, že když se bude s Pepou hádat o obyčejné věci, bude jí přeskakovat hlas. To jsou detaily, které dělají film filmem.

Libuška je zkrátka nezapomenutelná, velká herečka, která dokázala zahrát naprosto všechno, měla velkou schopnost vtipu, a ještě byla nádherná.

Co jste si z této spolupráce odnesl?

Pro mě to byla obrovská škola, ale to hlavní, co mě naučili, je mít v sobě pokoru. Ta je nejdůležitější. Člověk nesmí nikdy zpychnout, vždy musí pochybovat. I když ti řeknou, že jsi génius, pochybuj.

A vlastně mi tím, že mě přijali, změnili celý život. Celý Wintonův příběh se po filmu Všichni moji blízcí spustil dál a já, který jsem vždycky chtěl dělat komedie, se jím pořád zabývám.

Související témata:

Výběr článků

Načítám