Článek
A to je i název nové pohádky, kterou napsali Robert Geisler a Tomáš Hodan, natočil režisér Marek Najbrt a která příští týden zahájí filmový advent.
Marek Najbrt je režisér mnoha žánrů od komedie Mistři na téma „kdo neskáče, není Čech“ přes drama Protektor či seriál Já, Mattoni až ke Kanceláři a Prezidentovi Blaník.
Navzdory té pestrosti by od vás pohádku asi čekal málokdo – jak se to stalo?
Jako všechno ostatní: dělám to, co mě zaujme, o čem předpokládám, že mě to bude bavit, a podle toho si práci vybírám. Tak jsem se dostal i k pohádce Čertí brko. Svou roli v tom ale sehrál i fakt, že scénář napsali mí kamarádi. A také mám dva syny ve věku 6 a 11 let, takže je mi pohádkový svět určitě bližší než třeba před patnácti lety.
Liší se Čertí brko od klasických pohádek?
Peklo v našem příběhu není jen jedno. Je to úřad, který spravuje mnoho okrsků a má proto spoustu poboček – tzv. podpekel. V každém podpekle zapisuje jedno čertí brko hříchy příslušných pozemšťanů. Ale v podstatě je naše pohádka jako každá jiná – je tam dobro, zlo, láska, svatba a hlavně zábava pro děti i dospělé. Autoři hudby Viktor Ekrt a Marek Doubrava ze skupiny Hm… pro nás navíc složili tři hezké písničky, což příběh oživilo a myslím, že to k české pohádce také patří.
Pojem česká pohádka se hodně používá, ale v čem je podle vás jiná než ostatní?
Třeba právě v pojetí čerta. V české pohádce může být čert – a v našem filmu to tak je – nositelem spravedlnosti. Ve většině zemí je to čiré zlo, démon, ďábel, ale čeští čerti bývají sympatické postavy, mají svůj lidský rozměr. Tuhle tradici s námi sdílí ještě Slovensko, ale, pokud vím, tak třeba v Polsku už tomu tak není.
Náš Bonifác je dokonce napůl člověk – Lucifer ho zplodil s pozemskou ženou, ale on to neví. Má jen trochu problémy s čertovskými kouzly, a proto vymýšlí vynálezy, čímž dělá v pekle zmatky. Lucifer ho tedy pošle na zem na zkušenou, Bonifác potká krásnou dceru hostinského Markétku a také šejdíře a zloduchy…
Lucifera hraje Ondřej Vetchý, někdejší mladičký čert Vraník řečený Janek z pohádky S čerty nejsou žerty. Je jeho nynější obsazení náhoda, nebo připomínka?
Samozřejmě jsme si toho fenoménu byli vědomi, patří k české pohádkové tradici, ale nemůžu říct, že bychom Ondřeje obsadili právě kvůli tomu. Té souvislosti se nebráníme, připadá nám zábavná, ale na naše předchůdce nijak nenavazujeme, nic necitujeme. Myslím, že Ondřejovi se to líbilo, i když se asi i kvůli tomu nejdřív trochu rozmýšlel, jestli roli přijmout.
Jak jste vybírali další herce?
Klíčové bylo obsazení Bonifáce a Markétky, ale konkurs jsme nedělali. Moje žena Kateřina Oujezdská je dlouholetá castingová režisérka, vybírali jsme tedy cíleně na základě př edchozích zkušeností. Jenom jsme natočili kamerové zkoušky, abychom si ověřili, jak spolu budou Judit Bárdosová v roli Markétky a Jan Cina coby Bonifác ladit. A šlo to moc dobře. Judit je vynikající herečka, už jsem s ní pracoval a vím, že je kromě toho ohromně fotogenická, kamera ji miluje. A Honza Cina má takový klukovský esprit, který se pro postavu Bonifáce náramně hodí.
Obecně můžu říct, že jsme herce vybírali především s ohledem na jejich zábavnost a kvalitu. Jsou to všechno výrazné osobnosti, schopné si samy najít koncept své postavy a hrát ji stylizovaně, ale zároveň bez pitvoření.
Koho tedy v pohádce vedle hlavních rolí uvidíme?
Čerty v „podpekle“, kteří ze všeho nejraději sedí v hospodě a pijí pivo, představují mimo jiné Václav Kopta, Lukáš Latinák a Jakub Žáček. Semknutou partu padouchů ovládajících městečko a reprezentujících v naší pohádce špatné lidské vlastnosti, hrají Jan Budař, Tomáš Jeřábek a Jiří Maryško. Marek Daniel s Janou Plodkovou zase tvoří komický manželský pár, který zažije docela bouřlivý vývoj. Jana nakonec skončí s hostinským Spilkou. Toho hrál Marián Geišberg, který bohužel nedávno zemřel. Je mi to moc líto, bylo to s ním příjemné a harmonické setkání…
Konzultovali jste pohádku s dětmi? Dnes mají možná jiné představy o pohádce než děti z předchozích generací…
Konzultovali jsme hodně a myslím, že ty představy se zase až tak moc nemění. Skoro všichni – až na Tomáše Hodana – máme děti a hodně jsme s nimi o pohádce mluvili. Pro naše producenty Ondřeje Beránka a Martina Hůlovce je to první celovečerní film a šli do něj s nadšením. V průběhu střihu uspořádali zkušební projekci pro několik tříd ze základních i mateřských škol. A kdybych to měl shrnout, ukázalo se, že pro děti jsou nejdůležitější postavy: je třeba, aby je bavily, aby se s nimi mohly identifikovat.
Dnešní dětské publikum už je samozřejmě poznamenané Harrym Potterem i dalšími chytrými a docela komplikovanými filmy. Proto se snažíme nabídnout příběh sice v základu jednoduchý, ale zároveň rafinovaný, aby i v tak kvalitní konkurenci mohl zaujmout.
Na pohádkách z posledních let bývá někdy vidět, že se šetřilo. Jak jste na tom byli vy?
Toho problému jsme si byli my a naštěstí i naši producenti vědomi. Pohádky se často točí ve skanzenech, které jsou sice krásné, ale výtvarně k nim toho už moc přidat nemůžete. Pohádka potřebuje odlišit od reality, musíte pro své postavy vytvořit výrazně stylizovaný originální svět. A na to jsme se zaměřili.
Točili jste spíš v reálu, nebo dokreslovali v počítači?
Hlavně v reálu. Ale dokreslovali jsme třeba kopec Pervidle, protože takový nikde neexistuje. Většinu triků jsme vytvořili v počítači, nicméně jsme použili i klasické loutkové postupy. Digitální technologie je skvělá, ale občas může působit sterilně. Proto třeba brko, které samo zapisuje hříchy, v některých záběrech vodil „brkovodič“ a zároveň jeden z výtvarníků filmu Robert Smolík. Spolu s ním se na výpravě podíleli i architekt Henri Boráros a kostýmní výtvarnice Andrea Králová. A své k tomu pochopitelně přidal i kameraman Martin Žiaran.
Na jakém nejzajímavějším místě jste natáčeli?
V kaolinovém dole u obce Nevřeň na Plzeňsku. Kaolinová hlína je světlá a důl má hodně vysoké sály. Je to výjimečné místo. Ale nebyl tam vchod, tak jsme ho ve spolupráci s obcí, která plánovala důl zpřístupnit, vybudovali. Když to dobře dopadne a podaří se zajistit bezpečnost a další náležitosti, mohla by z toho být zajímavá turistická atrakce.
Pohádka jde do kin, co čeká v nejbližší době vás?
Teď nedávno jsme natočili dva díly Kanceláře Blaník ke 100. výročí republiky. Blaník je atypický, je to něco mezi happeningem a audiovizí a jde v něm hlavně o náš osobní pocit a uvolnění frustrace z toho, co se ve společnosti děje.
Jinak jsem teď tři roky skoro nepřetržitě točil, takže jsem si dal od února pauzu. Ale vyvíjíme několik nových filmových látek a v Divadle Na Zábradlí bych měl na jaře režírovat text, který píše můj kamarád z mládí Pavel Klusák. Pracovní název je Děvčátko, na slovíčko, a je to o tom, jak se společnost snaží formovat ženy pro jejich budoucí životní roli. Pavla napadlo, jak moc je to dnes jiné než v době oné legendární knížky, kterou máme v titulu. Dělal jsem nějaké multimediální projekty v divadle Archa v devadesátých letech, ale od té doby jsem nic podobného nezkusil, takže to pro mě bude další nový zážitek…