Režisér Marek Najbrt: Politiku považuji za seriózní řemeslo

Seriál Kancelář Blaník vznikl ze spontánní potřeby reagovat na politiku. A vlastně nás dost překvapilo, že zasáhl tak široké publikum, jehož jádro je mu dlouhodobě věrné. Úvahy o tom, že by z něj mohlo být něco většího, nás sice provázely celou dobu, ale záměrně jsme to oddalovali.

Ale teď, po třech letech a pěti sezónách, přišla správná chvíle. Prezidentská volba vytvořila dobrý základ k tomu, abychom napsali scénář, který Kancelář Blaník završí. Neznamená to, že končíme, ale chtělo se nám uzavřít určitou etapu. Po ní buď něco bude, nebo ne, to je čistě na naší svobodné vůli a chuti a také na zájmu publika. Teď jsme se prostě rozhodli natočit na základě seriálu film, i když víme, jak obtížné je z funkčního krátkého tvaru udělat tvar delší.

Obsahově i formálně jsme samozřejmě vycházeli ze seriálu. Postavy, které jsme společně s herci stvořili, zůstávají stejné včetně jejich typických rysů a vzorců chování. Celovečerní film ovšem potřebuje příběh, který jsme také vymysleli. Ale rozhodně nečekejte psychologické drama o Tondovi Blaníkovi. Prezident Blaník je z velké části také koláž. Prim pořád hrají naše obvyklá schémata, záměrně naivistická, absurdní, v jejichž rámci svobodně nakládáme s reálnými nejen politickými fakty. Snažili jsme se, aby Tonda a jeho zaměstnanci vstoupili ve větší míře do reality a setkali se s reálnou politikou a občany. Často proto používáme kvazidokumentární postupy, což u našich věcí není ostatně nic nového.

Tonda Baník na začátku sám kandiduje, pak z nějakých důvodů odstoupí a z dalších důvodů se rozhodne podporovat jiného kandidáta, respektive všechny. Prostě se jako vždycky chová tak, aby z toho měl profit. Plány mu ale naruší zásah vyšší zahraniční mocnosti a Blaník se vydá na cestu, jejíž konec se mu v první chvíli ztrácí v nedohlednu. Víc prozrazovat by nemělo cenu.

Poslední texty jsme psali bezprostředně po vyhlášení výsledků prvního kola. Sice jsme s těmito dvěma postupujícími do určité míry počítali, ale přesto jsme s připraveným koncem čekali, abychom ho zejména v dialozích doladili podle aktuální situace. Ale teď už musíme všechno uzavřít, druhé kolo vzhledem k termínu premiéry 2. února můžeme reflektovat jen omezeně.

To je složité, protože datum premiéry bylo stanoveno docela dávno a s některými věcmi už pak moc hýbat nejde. Záměrným a neoddělitelným rysem celého projektu je jistá nevyzpytatelnost procesu i výsledku, která nás zároveň omezuje a baví. Takže z dnešního pohledu bychom možná některé věci nastavili jinak, ale férovou součástí hry je, že už to nejde. Prezident Blaník není jenom film, je to tak trochu i happening a koncept.

Ale ony se tam dostanou. Finále je na konečném výsledku prezidentské volby závislé a my jsme dopředu připraveni na obě možné varianty bez ohledu na průběh posledního týdne kampaně. Současná digitální technologie nám umožňuje flexibilitu, kterou bychom si dřív nemohli dovolit.

Především jsme dali Tondovi novou kancelář, protože ta stará by pro něj už nebyla dostatečně reprezentativní. Tonda povýšil, dostal se víc do lobbistického standardu. Do staré kanceláře se vracíme až v okamžiku krize na konci dějového oblouku. Jinak jsme se snažili točit v reálných prostředích. Rozjet se po republice by bylo při našich možnostech a podmínkách opravdu příliš komplikované, ale dostali jsme se na řadu míst v Praze. Točili jsme – upřímně řečeno načerno – i na Pražském hradě.

Ono to nebylo standardní natáčení s velkým štábem. Sice nás proti seriálu bylo o něco víc a měli jsme i takové „vymoženosti“ jako monitory a ostřiče, ale pořád to byl malý štáb, který měl až dokumentaristickou pružnost. Díky tomu jsme se na spoustu míst dostávali, aniž bychom museli řešit povolení. Točili jsme z ruky, proto jsme nepotřebovali zábor a až na výjimky jsme nijak zvlášť neomezovali chod města.

Moc ne. Spíš jsme sázeli na reálné lidi, kteří jsou tak či onak spojeni s politickou scénou. Objevují se tam někteří politici, ve filmu máme například Ladislava Špačka, který byl mluvčím Václava Havla a dnes je odborníkem na etiketu, advokáta Tomáše Sokola, ekonoma Tomáše Sedláčka a další.

Mě to baví, já to tak mám dlouhodobě. Docela často dělám paralelně věci, které na první pohled nejsou stylově nebo žánrově propojené. Všechny ale mají společného jmenovatele v tom, že jsem si je vybral, protože mě bavily a líbily se mi jejich scénáře. Někdy je ten souběh trochu náročný na soustředění a orientaci, ale ve výsledku je to pro mě spíš zábava. A také si myslím, že v mých filmech a seriálech se najdou podobné tematické, formální i stylotvorné prvky.

Jak se to vezme. Normálně máme se scenáristy Robertem Geislerem a Tomášem Hodanem tendenci k něčemu, co trochu vybočuje z běžných norem, ale u pohádky jsme se od začátku chtěli do těch norem v rámci možností co nejvíc dostat. Takže si nemyslím, že je netradiční, pokud za netradiční nepovažujete fakt, že v ní není princezna.

I když vlastně docela nekonvenční je naše pojetí čertů. Čerti mají v našem filmu normálně docela maličké rohy, ale když jdou do akce, musí si na sebe obléci výstroj jakýchsi čertích fantasy vojáků. Ale to jsou všechno spíše drobné posuny proti běžné české normě, jinak jsme se snažili o to, co dělá pohádku pohádkou: příběh, který dobře dopadne, svár dobra a zla a láska hrdinů, kteří bojují s padouchy.

To je komplikované tím, že Tonda sám je naprosto příšerná osoba. Je na straně zla, i když v sobě má nějaký dávný havlovský étos, kterým se nakazil během 17. listopadu, posléze ho ztratil a v našem příběhu ho opět nachází. Je to o sváru dobra a zla, jak ho chápeme my, byť se snažíme, aby náš postoj z filmu prvoplánově nevyčníval. Nesnažíme se politickou scénu podrobně hodnotit. Nechceme nikoho nikam tlačit a lidem, kteří jsou nám bližší, nechceme vědomě nadržovat.

To je zajímavé a je na tom vidět, že politické věci si lidé mnohdy vykládají po svém a stávají se tak vlastně našimi spolutvůrci. Často zjišťujeme, že mezi fanoušky Blaníku jsou i lidé, kteří stojí na úplně jiných politických pozicích než my. Právě proto, že si z toho berou kritiku toho, co se nelíbí zrovna jim. S leckterými z nich bych si asi osobně nerozuměl.

Blaník je permanentní zesměšňování a kritika politiky. Ale upřímně řečeno, můj osobní postoj je takový, že považuji politiku za naprosto seriózní řemeslo a jako občan nejvíc toužím po tom, aby se našli politici, kteří to řemeslo budou vykonávat profesionálně s tím, že z toho mají transparentní a přiměřený profit. V tu chvíli budeme mít všichni šanci, že stát bude fungovat.

Měl by ji vnímat a v rámci svých volebních a jiných možností ovlivňovat a měnit. Ale nejvíc by se měl zabývat komunální politikou, kterou bezprostředně žije, kterou může ovlivnit i mimo prezidentské a parlamentní volby. Třeba tím, kde v obci postavit hřiště.