Článek
Čím vás oslovila kniha Počmárané nebe od Petry Bačovské, podle které jste napsal scénář a režíroval dvoudílný film Vražedné stíny?
Většinu scénářů jsem si psal sám, ale musím říct, že psaní už mě tak nebaví. Jediným televizním filmem, který vznikl podle mého vlastního námětu, je Schůzka se stíny. Jinak jsem scénáře psal například podle knih Valji Stýblové nebo Vladimíra Körnera.
Rád hledám české autory a autorky. Teď jsem objevil paní Bačovskou, která je profesí policistka a ráda píše. Ale nepíše policejní story.
V její knize mě zaujal jeden motiv, který se vztahuje k hlavnímu hrdinovi. Jedná se o poměrně malou část románu. Je o poručíkovi kriminální služby, jenž je obviněn, že zastřelil svého šéfa, když šli na schůzku s informátorkou. My od začátku víme, že to nebyl on, že střílel někdo jiný. Jedná se o spiknutí.
S kriminálními příběhy máte bohatou zkušenost. Radíte se při každém jejich natáčení s odborníky z oboru?
Vždycky se u nich snažím o dvě věci. Za prvé, aby měly nějaký společenský přesah. A druhou zásadou je, že ať jsem dělal kdysi film Skalpel, prosím, nebo kteroukoli kriminálku, měl jsem u natáčení vždycky odborné poradce, abych se nedopustil nějaké chyby. Policisty i právníky.
V dokumentu Polosvět, který navazoval na seriál Devadesátky, jste se naopak ocitl v té druhé roli, když si vás jako režiséra filmu Sametoví vrazi pozvali, abyste komentoval kauzu orlických vražd.
Sametové vrahy jsem připravoval několik let. A s těmi policisty, kteří to opravdu vyšetřovali, jsem byl ve velmi úzkém kontaktu. Nahlížel jsem občas do spisu, viděl jsem výslechy před rekonstrukcí, byl jsem u soudu. S policisty jsem vedl hodiny debat.
Všechny skutky byly prokázané. Tohle byl skutečný případ, na rozdíl od knižních předloh. Přesto jsem ve filmu všechny postavy přejmenoval. Rozhodně jsem se ale nedopustil ničeho, co by některému z těch policistů mohlo ublížit.
Dopustíte se licence, třeba něco vynecháte, protože se do filmu všechno nevejde. Ale že bych obrátil charakter nějaké postavy nebo si něco vymyslel, zejména u skutečného případu, to jsem nikdy neudělal.
Jak na to natáčení vzpomínáte?
Viděl jsem ty lidi, mluvil jsem s nimi. Například s Karlem Kopáčem. Šlo to v takových fázích. Byl to jeden z prvních případů takového rozsahu. Byli to amatéři, kteří měli jedinou zkušenost, a to tu, že byli veksláci. Byla to první vlna zločinců, kteří měli určitou praxi v obchodování.
Přitom si přišli na malé množství peněz. Jeden z orlických vrahů nechal zabít svou matku. Groteskní na tom bylo, že ona poskytovala erotické služby jako domina. Když jsem tu paní viděl na fotografii, tak mě docela zajímalo, jak vypadala její klientela.
Ve filmu, který jsem natočil, to tak nevypadá, protože ji hrála krásná Zuzana Kocúriková. Skutečná paní měla mezi klienty i lidi s tituly před a za jménem, a to jsem byl hodně překvapený.
Když jsem po čase točil detektivku Domina s bratry Vladimírem a Michalem Dlouhými, jako odborného poradce jsem si kromě policistů pozval skutečnou dominu. Byla stále velmi nespokojená s tím, jak Tomáš Töpfer hraje otroka. V té době byl senátor, byl frajer, že to hrál. A ona říkala, co všechno si musí svléct a podobně. Oponoval jsem, že do takových detailů nepůjdu. A ona se rozčílila a řekla mi, že jsem to pohřbil, protože všichni, kteří vědí, jak se to dělá, se mi budou smát.
Své filmy máte vždy hvězdně herecky obsazené. Nyní ve Vražedných stínech vytvořil hlavní roli Ondřej Vetchý.
S Ondrou dělám už po několikáté. Je herec, který je velmi soustředěný na svou roli a hraje, jak já vždycky říkám, na krev. Umí se vžít do role a situací, které jsou pro postavu kritické.
Roli advokáta hraje Mirek Donutil. Podle mě měl větší roli v předchozí kriminální sérii Vysoká hra, ve které hrál ministra. A myslím si, že tam byl úžasný. Ale i tady ho všichni oceňují.
Miroslav Donutil a Tomáš Töpfer v sérii Vražedné stíny.
Už myslíte na nějaký další film?
Připravuji ho, v září bych měl točit. Hlavního hrdinu musí hrát velmi schopný herec, takže jsem se obrátil na Matěje Hádka.
S ním jste točil Jana Husa.
Ano. Tohle je ale úplně jiný film. Řeší opět společenské téma. Otec dcery, která spadne do drog, vidí, jak málo proti tomu stát dělá. Nakonec se rozhodne vzít spravedlnost do svých rukou. Ptá se, proč to musíme dělat my, když jsou tu od toho zákonodárci, policie, soudci.
Vždycky jste vyznával dokonalou přípravu před natáčením.
Snažím se. Často vzpomínám na natáčení soudní televizní inscenace Pueblo. Odehrávala se v Americe, hráli v ní například Radovan Lukavský, Radek Brzobohatý, Josef Abrhám, Josef Vinklář nebo Eduard Cupák. Zkoušelo se měsíc. Tito velcí herci, kdy se vám zdá, že s nimi nemusíte nic zkoušet, oni přijdou a zahrají to, neměli se zkouškami žádný problém. Naopak bylo vidět, jak se s rolemi ztotožňují.
Věděl jsem, že pan Lukavský nerad hraje negativní role. V Pueblu hrál admirála, který zatají nějakou skutečnost a hájí se před soudem. Říkal jsem mu: Radovane, prosím tě, ty to hraješ, jako kdyby si on doopravdy myslel, že je nevinný, ale on ví, že to je podvod.
On se na mě podíval, jako kdyby mě chtěl propíchnout očima, a říkal: On to ví? Kdybys mi to řekl na začátku, nikdy bych tu roli nevzal.
Zkoušky měly ještě jednu výhodu. Člověk si mohl promyslet, který dialog tam sedí, který je možný opravit, dopsat, škrtnout.
Zkoušíte i dnes?
Zkoušíme, ale jinak. Teď jsme se například dohodli s Matějem Hádkem, že má měsíc čas, nic netočí a nehraje ani divadlo, a tak chce zkoušet. To mě potěšilo, příprava už probíhá. Nedávno jsem byl u Ivana Doudy, který zakládal středisko prevence a léčby drogových závislostí Drop in. A jsem domluvený, že půjdu do Bohnic, kde jsou stacionář i uzavřené oddělení pro drogově závislé.
Může se vám hodit na Zboží.cz: