Článek
„Třetí řada je o tom, co se stane, když člověk vyzve Pána Boha na souboj, a jestli vůbec může vyhrát,“ říká režisér Jiří Strach, který si mysteriózní žánr v posledních letech oblíbil.
Pro veřejnoprávní televizi natočil kromě Labyrintu i adaptace knih Arnošta Vašíčka Strážce duší, Ďáblova lest a Ztracená brána a k jeho vysněným projektům patří adaptace gotického románu Miloše Urbana Sedmikostelí.
Zmínil jste, že třetí řada Labyrintu je pravděpodobně poslední. Do jaké míry připouštíte, že byste se k tomuto seriálu ještě někdy vrátil?
To samozřejmě záleží na tom, kolik dopisů od diváků přijde do České televize, a jak moc se budou dožadovat pokračování. Ale teď úplně vážně, já bych se samozřejmě také rád věnoval ještě jiným projektům, i když Labyrint mám rád a tenhle koncept scenáristy Petra Hudského, který mísí thriller, detektivku a mystery, mě opravdu baví. Ale pokud by se objevil dobrý příběh, seriál by měl i potřetí hezkou sledovanost a diváci by chtěli další řadu, tak já neříkám striktně ne...
Určitě bych se k tomu ale vrátil až za nějaký čas, minimálně s odstupem čtyř pěti let. Ostatně vždyť mou práci znáte, já stále tak nějak skáču po žánrech, protože čas od času potřebuji udělat něco jiného i jen pro určitou očistu duše.
A teď mám dokonce na stole krásný scénář od Vladimíra Körnera o svatém Vojtěchovi. To je až srdeční záležitost, kterou bych natočil opravdu rád.
Podílíte se u Labyrintu i na přípravě scénáře? Vstupujete do něj se svými požadavky a představami ještě předtím, než se začne psát?
Samozřejmě nás jednotlivé řady poučují, protože z diváckých reakcí si odnášíme spoustu podnětů. První série byla podle mě opravdu dobrý labyrint, měla i příznivé ohlasy. My jsme potom asi byli tak trochu nafoukaní, takže ve druhé řadě byl ten náš labyrint možná až trochu moc složitý na to, aby se v něm divák vyznal.
Proto jsme se teď do třetice zase s pokorou vrátili na začátek a k tomu, že labyrint sice ano, ale musíme z něj také umět najít cestu ven. Koncept samozřejmě už známe, takže víme, co funguje. To jsme se scenáristy už ani moc neřešili.
Měl jsem na ně jen jeden velký požadavek. Chtěl jsem, aby dostali příběh z Brna někam na venkov, do lesů, prostě tam, kde mám šanci vytvořit atmosféru. Na ulici v Brně se mystery točí opravdu těžko.
Pokud byste se s Labyrintem skutečně rozloučil, znamená to zároveň, že se víceméně rozloučíte i s mysteriózním žánrem, který jste si pro sebe před lety našel?
Já jsem si ho nejen našel, ale už se skoro cítím být specialistou! Ať už šlo o Ďáblovu lest, Ztracenou bránu nebo tři Labyrinty, vždy mě to ohromně bavilo. A ten žánrový mix mě baví pořád. Myslím, že diváci jsou na tom stejně.
Mystery thriller nebo krimi mystery, či jak to nejlépe nazvat, bude podle mě vždycky lákat, protože k základní hádance přináší ještě tajemství navíc. Když jen luštíte zločin, tedy usuzujete z předložených indicií, kdo je vrah, je to už docela nuda. Takových příběhů je všude plno, můžete přepnout, na kterou stanici chcete, a vždycky někde poběží nějaká detektivka nebo profesní krimi.
To je pravda, občas je ten program nanejvýš ozvláštněný žánrovou klasikou, třeba Herculem Poirotem.
Přesně tak. A mimochodem, dobře natočeným. Mám pocit, že cesta, kterou jsem se vydal, dává žánru novou, jedinečnou tvář. A protože mám osobně k tajemstvím víry a přesahům blízko, baví mě to tím víc.
Chápu, že teď jste zaujatý Körnerovým scénářem o svatém Vojtěchovi, přesto se zeptám: když pomineme mystery, co byste si pro televizi rád natočil?
Já vám prozradím svůj tajný sen! Chtěl bych udělat stejný seriál, jako byl britský sitkom Jistě, pane ministře, ale z prostředí církve svaté. Jmenoval by se Jistě, pane faráři. Ono se tam díky té církevní hierarchii nabízí i pokračování, takže druhá série by se jmenovala Jistě, otče biskupe, a třetí Jistě, Svatý otče. Zkrátka sitkom z Vatikánu.
Předpokládám, že byste si ho i sám napsal.
On ho po mně ale nikdo nechce! Asi mají všichni pocit, že v téhle ateistické zemi by ho nikdo nesledoval. Ale vážně, udělat si nějakou mikrokomedii, to by mě opravdu bavilo.