Režisér Jiří Mádl dotočil svůj nový film Vlny: Umění nesluší urputnost

Co vás k tématu vlastně přivedlo?

Jako dítě jsem měl rádio moc rád. A pak jsem četl knížku Od mikrofonu k posluchačům, která mapuje etapy vývoje rozhlasového vysílání, a uvědomil jsem si, že rozhlas býval nejmocnější médium, jediné, které dokázalo pohnout lidmi.

To pro mě bylo fascinující. I jeho redaktoři cítili, že jsou součástí něčeho revolučního. A nejvíc mnou pohnula kapitola o Redakci mezinárodního života v roce 1968 a pocity jedinců, kteří měli zodpovědnost za to, jak se bude na ony zlomové události pohlížet dál.

Kdo z pamětníků vás při psaní scénáře inspiroval?

Bylo jich víc. Mluvil jsem s Janem Petránkem, Janem Dobrovským, Vladimírem Príkazským, který nebyl přímo členem Redakce mezinárodního života, ale úzce s nimi spolupracoval. Hlavní však byla Věra Šťovíčková, kterou hraje ve filmu Táňa Pauhofová. Byla pro mě klíčem k ostatním, zejména co se týče jejich důvěry vůči mně. Otevřela mi k nim dveře a zároveň mi poskytla nejvíc informací.

Dokonce si schovala něco, co neřekla dosud nikdy, a to pro mě bylo velmi příjemné.

Vy sám s tou dobou samozřejmě zkušenost nemáte, přitom žije stále silná generace těch, kteří ji pamatují. Jak se vám s tímto vědomím pracovalo?

Jsou v tom samozřejmě odpovědnost a závazek, ale myslím, že to byla spíše výhoda. I proto, že když mi o těch událostech vyprávěli, vycházel mi z toho úplně jiný pocit, než jaký mám z různých dokumentů nebo z toho, co jsme se učili ve škole. V určitou chvíli jsem dokonce získal dojem, že je to něčím autentičtější.

Nejen to, co prožili, ale i jak o tom mluví a co to pro ně znamenalo dál. Nevnímali to nutně jako ohromnou prohru a trauma, které nás určilo pro další roky. Nejzajímavější bylo, že jsem se redaktorů ptal na některá fakta, která jsem znal, a čekal jsem, že mi je potvrdí nebo vyvrátí.

A oni se začali hádat mezi sebou, různé věci si pamatovali jinak. Jenže autor se musí v jednu chvíli někam vydat. Nejčastěji jsem dal na Věru Šťovíčkovou.

Jak se vám dařilo obsazovat postavy žijících lidí?

Docela dobře. Od začátku jsem si řekl, že nebudu lpět na podobě, ale na energii, kterou jsem z nich cítil. Navíc nevyprávím o všech členech redakce, ale o těch, u kterých jsem měl pocit, že jsem je skrze jejich vyprávění poznal.

Zajímavé bylo, že jsem postupně zjišťoval, že vizuální podoba jde občas s energií ruku v ruce, takže mám pocit, že tak tři čtyři lidi sedli i vizuálně.

Pojedeme k moři a Na střeše jsou takříkajíc malé filmy, Vlny jsou ale velký projekt. Cítil jste při jeho realizaci větší tlak?

Já už jsem velký projekt zažil, hrál jsem v Bathory. Tenkrát jsme cítili velký tlak. Tady k tomu navíc přistoupila odpovědnost, kterou za film mám. Přináší to stres, se kterým se člověk půl roku budí, a pak trvá dalšího půl roku, než se s ním budit přestane.

S producentkou Monikou Kristlovou jsme se shodli na tom, že mezi Pojedeme k moři a Vlnami bude ještě jeden malý film. Látku jsme měli, a tak vznikl Na střeše. Umění nesluší urputnost. Myslím, že já sám jsem k Vlnám musel uzrát.

V jaké fázi film je?

Máme dotočeno, končili jsme pěti nočními natáčeními v mrazu. Teď jsme ve střižně, kde budeme brzy končit. Premiéra bude letos v srpnu nebo na podzim. Záleží to na okolnostech, které budeme znát v březnu.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Na střeše