Článek
Říká se, že první film je hračka, prubířským kamenem je ten druhý. Cítil jste při natáčení Mimořádné události v tom smyslu nějaký tlak?
Lhal bych, kdybych řekl, že ne. Očekávání je tak trochu nepřítel zážitku, a s úspěchem Vlastníků to očekávání určitě vzniklo.
Postavy Vlastníků jste spojil schůzí společenství vlastníků bytových jednotek, podobné zkušenosti měla i většina diváků. Tentokrát jste postavy sice zase umístil do jednoho prostředí, ale je to situace divákům neznámá. Co vás na tuto cestu přivedlo?
Jednak snaha neopakovat se, protože i když to tím zavřením lidí do motoráčku může Vlastníky připomínat, je to jiná situace, kterou jsem neprožil, tudíž jsme ji mohli formovat libovolně. Základ jsem vzal ze skutečné události, ale nešlo mi o její dokumentární zachycení.
Použil jsem i některé postavy, o kterých jsem přemýšlel už delší dobu. Chtěl jsem zkusit dát do vlaku různé typy lidí se zajímavými osudy a spíše si s nimi hrát než popisovat realitu.
Mají tedy všechny postavy reálný předobraz?
Z osudu vlaku, který se rozjel bez strojvůdce, byla jen drobná televizní reportáž. Ale zůstala ve mně, protože obraz lokálky, která couvá do výchozí stanice bez strojvedoucího, v sobě má nosnou absurditu. Pak jsem se začal dozvídat víc, ale pořád záměrně jen z veřejně dostupných zdrojů. Nejel jsem nikam do terénu rešeršovat.
Aňa Geislerová bude prezidentka. V podhradí sbalí Vetchého
Našel jsem pak zprávy ze sociálních sítí, které publikoval jeden kluk přímo během té zběsilé jízdy. V jedné reportáži jsem potom viděl paní, která podlehla skutečné panice a strachu o život. Z nadhledu to byla jen bizarní a malá příhoda, ale reálně to lidé zažívali jako katastrofický film. Pak jsem začal hledat postavy, které se do toho základu hodí, a najednou jsem zjišťoval, že o nich už dlouho vím, že si některé nosím v hlavě, protože jsem jejich příběhy chtěl v budoucnu zpracovat.
Další postavy jsou lidé, které jsme já a spoluscenárista David Dvořák potkali ve svých životech. Nic není úplně vymyšleno. David je zvláštní přitahovač neuvěřitelných příhod. A i když jim člověk nevěří, vždycky přijde s něčím, co dokazuje, že jsou sice bizarní, ale opravdu se staly.
V mediální sféře a sociálních sítích jste pak šli ještě hlouběji, k satiře, která může dokonce připomenout současný hit K zemi hleď!
K zemi hleď! jsem viděl nedávno a celou dobu jsem si říkal, kdy to asi psali. Ale jinak se ty filmy dost liší. Hlavně rozpočtem. A v ve filmu K zemi hleď! hraje mediální svět hlavní roli, v našem je důležitější konflikt mezi lidmi uzavřenými v jednom prostoru.
Hrají je populární Jana Plodková nebo Igor Chmela, ale třeba brněnská herečka Marie Ludvíková tak známá není. Jak jste k sobě herce skládal?
Mám výhodu divadelních zkušeností. Marunu Ludvíkovou znám velmi dlouho, zkoušel jsem s ní před asi patnácti lety Indiána v ohrožení, který je pořád v repertoáru HaDivadla. Je to má blízká kamarádka a v Brně je to ikona. Hrála ve spoustě filmů, od Aloise Nebela přes Bábu z ledu třeba ke Krajině ve stínu. Má tu výhodu, že není snadno okoukatelná.
Obsazení se nerodilo úplně snadno, protože když točíte scénář, který nejde rozsekat na jednotlivé obrazy a herce, ale prakticky pořád jsou všichni společně dohromady na place, musí to být vyladěné hodně dobře. A to se, myslím, povedlo. Jsem za to obsazení rád a měl jsem velkou radost i z představitelů dětských rolí.
Film je to v mnoha směrech nekorektní. Nemůže to omezit jeho vývoz do zahraničí?
O tom jsem nepřemýšlel. Cekově se snažím delegovat producentskou stránku zcela mimo sebe. Jsem zakořeněný v tom, co znám, divadla dělám vesměs autorská a neuměl bych to, kdybych vždycky nečerpal z prostředí, ve kterém v tu chvíli tvořím i žiju. Takže zahraniční megastar ze mě asi nebude…
Ostatně vidím čím dál zřetelněji, jak se liší festivalové filmy od těch z běžné kinodistribuce. Až mě překvapuje, jak producenti často už od začátku projektu přemýšlejí o tom, kterou z těch cest se má film vydat, na jakou distribuci cílí.
Režisér Jiří Havelka
Jste první, kdo v Česku použil při natáčení metodu ledkové stěny. Můžete ji přiblížit tak, aby to pochopil i ten, kdo se v technologiích nevyzná?
Producent Marek Jeníček přišel s nápadem na metodu, o které jsem sice věděl, ale považoval jsem ji, minimálně finančně, za něco z vesmíru. Nejlíp si to můžete představit jako zadní projekci. Jen se nepromítá na plátno, ale obraz je vytvářen na velké ledkové stěny. Lákalo mě, že to je tak trochu Karel Zeman nebo Georges Mélies, není to greenscreen, který se dodělává až v postprodukci, ale výsledný obraz vzniká přímo na place, v interakci s herci, s kameramanem, s ajťáky obsluhujícími tuhle umělou realitu.
Ponurá detektivka z okolí Kadaně
Nejdřív jsme natočili ubíhající krajinu, kterou kluci zpracovali pro projekci do ledkových stěn, a potom jsme točili hereckou akci ve vlaku, kterým pohupovali dva velcí chlapi a za okny ubíhala krajina. Dokonalá simulace pohybu. Že je projekční systém přímo propojen s kamerou a reaguje na její změny, nabízí neuvěřitelné množství možností.
Letos budete moderovat Českého lva. Mluvili už jste o tom s vaším předchůdcem a zároveň představitelem strojvůdce v Mimořádné události Václavem Koptou?
Už ano, a myslím, že se kvůli tomu ještě potkáme. Moderovat předávání uměleckých cen je dost specifická disciplína. Každá umělecká komunita vyznává jinou míru zábavnosti, hranici důstojnosti a nedůstojnosti cítí jinde. S Ondřejem Cihlářem jsme skoro dvacet let moderovali zahajovací i zakončovací ceremoniál Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Také jsem spolumoderoval Ceny kritiky nebo Magnesii Literu, jednou i Trilobita. Uklidňuje mě, že s průběhem nejsou nikdy spokojeni všichni. To mi dává příjemný nadhled.