Článek
V čem Cestám domů věříte?
Věřím příběhu a jeho vyprávění. Dokonce mě překvapilo, jak velmi mu věřím. Letos na začátku prázdnin jsem se totiž rozhodl poprvé v životě prožít celé léto v klidu a bez práce. Přestěhovali jsme se do nového domu a chtěli jsme si v něm první léto užít. Když mi pak ale zavolala šéfproducentka vlastní tvorby Prima TV Šárka Baborovská a nabídla seriál, po dlouhých debatách jsem téměř neochotně slíbil, že si přečtu prvních osm dílů.
Popravdě řečeno jsem byl předem rozhodnutý nabídku odmítnout a užívat si léta… Ale pak jsem začal číst a četl těch 650 stran textu jedním dechem. Neodbytně se mi vnucovala myšlenka, že Cesty domů mají svým vyprávěcím záběrem až filmové ambice. Je to silný příběh postavený na klasické zápletce, na jaké Shakespeare vystavěl tragédii Romea a Julie. V tomto případě ona historická vina, a z ní pramenící nenávist, vytváří zázemí i podhoubí pro existenci dvou rodin ve velkém českém městě. Příběh je tak zajímavý, že stojí za to mu věnovat čas.
Dosud jste byl vždy jediným režisérem, teď se budete střídat. Neodrazovalo vás to?
Naopak, to je další věc, která mě láká. Jako hlavní režisér dávám seriálu tvář. Musím určovat realizační styl i pro další dva kolegy. Nemohu točit sám, protože projekt, který se vysílá v premiéře dvakrát týdně, se musí realizovat v tempu, které by jeden člověk časově nestihl.
Nemluvě o tom, že to není ani ve fyzických silách jednotlivce. A právě spojení několika individualit v rámci jednoho díla, které má být kompaktní a diváci by to střídání v ideálním případě neměli poznat, mě zaujalo. Já jsem si svůj osobní styl vytvořil dávno, pracuji určitou metodou mnoho let a zajímá mě, jak se nám podaří najít společnou notu pro jednu píseň.
Dnešní seriály se většinou točí v ateliéru, což ale zrovna nebyl váš styl…
A to je právě další výzva. Kdysi jsem se zapřísahal, že nebudu dělat seriál v papírových kulisách, doslova mě to odpuzovalo. Několik takových se právě vysílá… A když jsem teď zjistil, že částečně se v ateliéru točit musí, řekl jsem si, že to musím udělat tak, aby se to pokud možno nepoznalo, aby měl divák za všech okolností pocit reality, pravdivého života.
Kolik plánujete dílů – má to být takzvaný nekonečný seriál?
Nekonečný? Nevím… Měřítka se mění – jednak dnes není sedmdesátidílný seriál považován za dlouhý, jednak se délka jednoznačně odvíjí od zájmu diváků. Jen Česká televize si drží klasickou vizi, v níž se přemýšlí spíš podle dramaturgických záměrů než podle diváckých potřeb. Komerční stanice logicky reagují na divácký zájem.
Pojišťovna štěstí byla původně napsaná jako třináctidílný seriál a divácký zájem vyprovokoval sedmdesát pět dílů. Uvidíme, jaký bude osud Cest domů, všichni doufají, že získají své věrné diváky v hojném počtu, že budou oblíbené, a že se investice, která je při vstupu do seriálu obrovská, vyplatí.
Jak jste hledal herecké obsazení? Někdy mám pocit, že v seriálech už hrají všichni.
Cílem seriálů není objevovat herce, ale umět vytěžit maximum z hereckých osobností. Není to žádná avantgardní tvorba, ale tvar, který chce komunikovat s masovým divákem a herecká tvář je jedna z metod, jak získat divácký zájem. My jsme ovšem nehledali v první řadě velká herecká jména, ale skutečné herce k rolím. Scénář předpokládá velmi kvalitní hereckou práci, kdy nelze jen dosadit tvář, která by s postavou korespondovala.
Sestavili jsme tým s řadou osobností jako jsou Miroslav Etzler, Ladislav Potměšil, Alois Švehlík, ale obsadili jsme i herce, kteří budou překvapením. Například hlavní ženskou roli dostala Pavla Vitázková, což je herečka z Brna a bude určitě objevem, přestože se v menších rolích už v televizi mihla.
Říká se, že děj seriálu se často vyvíjí i podle toho, jak který herec „zlobí“…
Věřím, že producenta ani nenapadne tímto způsobem ovlivňovat děj, ale že se opravdu bude držet dramaturgického půdorysu seriálu. Byla by hrozná škoda, kdyby Cesty domů nakonec potkal osud seriálu, kde se jeden díl hraje o tom, jak paní ztratila hodinky na plovárně, druhý o tom, jak je našla a třetí, jak je prodala v bazaru. Věřím, že ani v sedmdesátém dílu to nebude.
Televize bývá proklínaná za působení na vkus a životní styl diváků. Co vy na to?
Televize už dávno není při formování člověka 21. století hlavní „problém“. Tím je počítač, internet a různé sociální sítě. Televizi se kdysi vyčítalo, že rozděluje lidi, protože spolu jen čumí, spotřebovávají, nekomunikují. Počítač je nejen umlčuje, ale ještě individualizuje – každý si doma zaleze do svého kouta ke svému počítači a tam komunikuje se světem mimo vlastní rodinu. Myslím, že tohle je velmi špatné.
Ale když se rodina společně dívá na televizní příběh, může z něj v ideálním případě vzejít dokonce společné téma a dokáže donutit lidi, kteří spolu žijí, aby o něčem mluvili. Počítač ne. Takže televize už dávno není ten zlý pes, a s námi lidmi je to v lidských věcech bohužel zase o kousek horší.
K čemu v tomto světě vedete vlastní děti, jak se s tím perete u vás doma?
Snažím se s nimi hrát společné hry, vrátili jsme se k Člověče nezlob se, hrajeme dětské karty a až přijde čas, naučím je šachy. A zásadně večer čteme. Denně! Dnes už můj skoro pětiletý kluk přijde a chce přečíst pohádku, odvede mě od mého počítače. A ještě ne dvouletá slečna ho zdatně následuje. Teď je to sice s mým časem horší, takže tahle radostná povinnost padá na maminku, ale věříme, že se tím snad dá zabránit odcizení rodinného organismu. Což považuji za skutečný základ současné obecné krize rodiny.
Mladí mnohdy neumějí říct deset souvislých vět a nejčastěji řeknou jen: Já vám to napíšu. A formulace myšlenek, to je přece základ mezilidské komunikace a mezilidských vztahů.
Vím samozřejmě, že brzo přijdou vlivy vnějšího světa, ale věřím, že děti, které si chodí do knihovny samy pro knížky, chtějí společně číst a povídají si, mají základ, který vnější vliv nerozmetá. My jsme kdysi v mém mládí museli být v osm doma a dnes rodiče prosí děti, ať jdou aspoň do osmi ven.
Setkávám se s mladými lidmi a zjišťuji, že spolu neumějí mluvit. Sedí u počítače, píší esemesky bez interpunkce i bez mezer, takže vulgární není jen jejich slovník, ale bohužel i zacházení s jazykem. Neumějí mnohdy říct deset souvislých vět a nejčastěji řeknou jen: Já vám to napíšu. A formulace myšlenek, to je přece základ mezilidské komunikace a mezilidských vztahů.
