Režisér Jaroslav Soukup: S Policií Modrava jsem strávil třináct let

Nová řada Policie Modrava je už definitivně poslední?

Ano, definitivně poslední. Musím říci, že jsem nezažil lepší spolupráci než nyní s novým vedením televize Nova. Ale i když s nimi mám ty nejlepší zkušenosti, když chtěli dalších osm dílů, rozmluvil jsem jim to. Nejsou dobré náměty a já nechci, aby se seriál další řadou pokazil. Na Nově to pochopili a tato čtvrtá řada celý seriál uzavře.

Vždycky jsem se snažil, aby každý díl seriálu měl dobrý, zajímavý námět. Průměrně trvalo půl roku, než jsem dal náměty jedné řady dohromady.

Vy jste i spoluscenárista dílů Policie Modrava.

Samozřejmě, protože je to můj projekt. Já jsem ho vymyslel a přišel jsem s ním. Jednotlivé scénáře jsme pak psali s mým kamarádem scenáristou Mirkem Vaicem. Na dvou dílech první řady se také podílela spisovatelka Naďa Horáková. Natočil jsem čtyřicet dílů, které mají stejnou úroveň. Každý z nich má zajímavý kriminální i lidský příběh, a navíc je v každém díle trochu humoru. Je to neobvyklý mix, ale má úspěch. S Policií Modrava jsem strávil třináct let a málokdo ví, že tenhle seriál neměl vůbec lehký zrod. Absolutně ne.

Jak to bylo?

První, tzv. pilotní díl, který se jmenuje „Za lepších okolností“ jsem natočil v roce 2008. Nova ho odvysílala a měl ohromný divácký úspěch. Takže mi řekli, napište ještě patnáct dílů a pak to natočíte. S Mirkem Vaicem jsme je psali dva roky, protože jsme to nechtěli odfláknout.

Když jsme dopsali třináctý, zavolali mi z Novy, abych přijel, že se mnou potřebují mluvit. Šel jsem k tehdejšímu finančnímu řediteli Milanu Cimirotovi, který se mi omlouval, že se seriál nebude točit, protože na něj nejsou peníze. Tenkrát totiž byla v plném proudu světová finanční krize. To nečekané rozhodnutí mě ale dost zasáhlo. Už se mi ani nechtělo psát zbývající dva díly, ale pan Cimirot mě přesvědčil, že to je škoda seriál nedopsat, a že nám scénáře zaplatí. Tak jsme tu první řadu se zatnutými zuby dopsali a nad seriálem se zavřela voda.

Přes rok a půl po seriálu nikdo nevzdechl. Myslel jsem, že je to vyřízená věc, ale najednou mi na podzim 2012 zavolali z Novy, že se mnou chce mluvit tehdejší generální ředitel Adrian Sarbu. Tušil jsem, o co půjde, ale v té době mi Policie Modrava tak trochu odpadla od srdce. Pracoval jsem už na jiném projektu pro Českou televizi. Když jsem se s ním sešel v jeho rozlehlé kanceláři na Barrandově, oznámil mi, že chce dát Policii Modravu do výroby.

Řekl jsem mu, že nemám jistotu, že si to třeba za čtvrt roku zase nerozmyslí. Ujišťoval mě, že to myslí vážně. Tak jsem mu řekl, že do toho půjdu, ale chci jako pojistku smlouvu na 800 tisíc, kdyby ten seriál náhodou zase stopnul. A on mi tu smlouvu dal! Takže se za pár měsíců rozjely přípravy a v létě 2013 se začala Policie Modrava natáčet na Šumavě. Prvních osm dílů jsem natočil v roce 2013, zbylých sedm v roce 2014. Mezi prvním a druhým dílem je rozdíl pěti let…

Seriál je divácky velmi úspěšný.

Divákům se líbí, protože je jiný než ostatní české kriminálky, které jsou „jednostrunné“. Myslím tím, že tým kriminalistů vyšetřuje zločin, až dopadne pachatele… To je celé. Policie Modrava je jiná. Mimo to, že se v ní vraždí, tak jsou tam i lidské vztahy a humor. A navíc šumavská krajina. A to se divákům líbí. Je to pohodová kriminálka, na kterou se můžou dívat pořád dokola.

Hodně lidí právě kvituje záběry na Šumavu.

Krajina je jen jednou z ingrediencí. I když si mnoho lidí myslí, že právě ona seriál udělala, tak to není. Zkuste dvacet minut ukazovat pouze sebekrásnější záběry Šumavy a diváci se začnou nudit a přepnou na jiný program. Ale když je to spojené se zajímavým příběhem, tak to už je něco jiného.

V každém díle vycházíte z reálného kriminálního příběhu?

Minimálně, většinou je to fantazie. Spolupracoval jsem s několika autory krimi příběhů, třeba jsem si u nich v povídce našel odstavec, zápletku, která se mi líbila, zavolal jsem jim a řekl, že bych to chtěl do seriálu. Pak jsem jim zaplatil ten odstavec, který jsme pak rozvedli s Mirkem Vaicem na třicet stran scénáře. Zároveň jsem ty autory, od kterých jsme se inspirovali, uvedl v titulcích.

Výhodou je, že jsem Plzeňák a na Šumavu jsem jezdil od dětství. Když jsem byl poprvé na Modravě s rodiči, bylo mi pět let. Jako student průmyslovky v Plzni jsem pak jezdil s kamarády na lyže do Železné Rudy. Jeli jsme vlakem v sobotu v pět ráno a v neděli večer jsme se vraceli. Bylo to bylo nádherný! Navíc jsem měl ještě babičku ve Švihově u Klatov, kde je vodní hrad. K ní jsem zase jezdil o prázdninách. Takže to podhůří Šumavy i samotnou Šumavu docela znám.

Navíc v letech 2002-2007 jsem napsal tři knížky ze Šumavy, příběhy lidí, kteří tam přišli po druhé světové válce. Tehdy jsem nemohl tušit, jak skvělá to byla příprava pro budoucí seriál. Vím, jak lidé na Šumavě žijí, jak se oblékají, jak mají zařízené byty, nebo co vykládají v hospodě, jaké mají zájmy a podobně. To nám usnadnilo psaní scénářů i pozdější natáčení.

O prázdninách se reprízovaly staré díly seriálu a měly velkou sledovanost.

Přesně, a to už se jedná o jejich třetí vysílání. Předminulou neděli měly přes milion dvě stě tisíc, minulou milion sedm set šedesát pět tisíc diváků. Žádný jiný pořad v českých televizích neměl přes léto vyšší sledovanost než Policie Modrava. Sleduju to, protože mě to zajímá, člověk chce mít odezvu. Jsem zvědav, jakou sledovanost budou mít nové epizody.

Natočil jste řadu filmů, který z nich máte nejraději?

Mám rád pohraničnický film Drsná Planina, protože měl akci, napětí a byl lidský. Taky mám rád film, který jsem natočil s Rudlou Hrušínským nejml. a Ivetou Bartošovou – Svatba upírů. Je to jemná, dobová crazy komedie, a moc rád na to natáčení vzpomínám.

Mezi vaše filmy také patří Pěsti ve tmě s Markem Vašutem. Ale také divácké hity Discopříběh 1 a 2, Vítr v kapse, Láska z pasáže, Kamarád do deště I a II, se Sagvanem Tofim a Lukášem Vaculíkem.

Sagvan Tofi a Lukáš Vaculík jsou bezvadní kluci, s nimi jsem moc rád spolupracoval.

Se Sagvanem jsem dost ve styku, on je taková bouře, hodně kreativní. S Lukášem jsme se poslední roky viděli minimálně. Stejně tak s Markem Vašutem a Rudlou Hrušínským nejml. Ale na všechny vzpomínám rád a kdybych mohl, tak bych s nimi hned točil.

Byl jste průkopníkem v tom, že jste si jako první režisér některé filmy také sám produkoval.

Ano, v 90 letech minulého století jsem natočil sedm celovečerních filmů, na které jsem si sám sehnal peníze a které jsem mimo režie i produkoval. Ale to jsem byl mladý a plný síly. Když si představíte, že jsem přišel z natáčení, připravil si režijně další natáčecí den, a pak jsem si třeba v půl jedenácté v noci sedl a vyplňoval příkazy do banky. Tehdy nebyla elektronika a ručně jsem vypisoval třeba čtyřicet příkazů, výplaty hercům a štábu. Nevím jak, ale zvládl jsem to. Co vím, tak žádný český režisér tady nenatočil sedm celovečeráků ve své produkci.

Jak jste vlastně u filmu začínal?

Nejprve jsem byl na Barrandově zaměstnaný jako scenárista, i když jsem vystudoval režii hraného filmu. Že by vás rovnou vzali do stavu režisérů, to neexistovalo. Nemohl jsem dělat pomocného režiséra, protože jsem v Praze neměl byt a dojíždět z Plzně prostě nešlo. Tak mě přijali do scenáristického oddělení na Barrandově. Psal jsem tam scénáře a přežil tak dobu, než jsem mohl začít točit.

Jako první jsem natočil povídku Zimní vítr z filmu Boty plný vody. Potom jsem udělal Drsnou Planinu, to byl můj první celovečerní film, ale pořád jsem byl vedený jako scenárista a teprve po třech úspěšných celovečerních filmech jsem byl přeřazen do stavu režisérů. Na tehdejší Filmové studio Barrandov vzpomínám opravdu se slzou v oku, byla to profesionální továrna na výrobu filmů. A musím říct, že ani s jedním filmem jsem vlastně neměl žádné schvalovací problémy.

Opravdu s žádným?

Jednou vlastně ano. Film se jmenoval Záchvěv strachu a byl z doby kolem roku 1860, kdy v Praze vládl bachovský absolutismus. Scénář moc připomínal paralelu k tehdejší době (1983). Tak se nad ním scházely komise, rok jenom samé schvalování a vypadalo to špatně, až se za něj nakonec postavil ústřední ředitel československého filmu Jiří Purš a scénář byl schválen. Do hlavní role jsem chtěl Jirku Bartošku, to byla moje generace, tehdy čtyřicátníků.

Film se měl odehrávat v Praze v únoru, v šedivých ulicích Starého Města. Jenže jak se tím schvalováním všechno posouvalo, dali ho do výroby až začátkem léta… Jirka Bartoška už neměl čas, protože točil s Jaromírem Jirešem, tak šlo všechno do háje. Musel jsem scénář přepsat na jinou generaci, na padesátníky, navíc dobové zimní kostýmy už byly ušité… atd. A k tomu se přidalo počasí.

V létě 1983 byla strašná vedra, kolem 40 stupňů. Herci se na place nesměli napít, protože z nich v těch zimních kostýmech okamžitě lilo. Prostě všechno bylo nešťastné. A ten film pak taky tak dopadl. Obsahově byl dobrý, ale obrazově ztratil tu správnou atmosféru.

Máte v sobě touhu ještě nějaký film natočit?

Rád bych. Ale pro mě je rozhodující, že nemám vhodný námět, který by mě zaujal a v který bych věřil. Letos mi bude 76 let, a to je doba, kdy většina filmových režisérů končí svoji kariéru. Tak uvidím, jestli se mezi ně zařadím.

Teď si tedy hodláte užívat volna?

Jen částečně. Jsem vášnivým čtenářem a třeba se mi nějaký příběh zalíbí. V Čechách je ale literatura, jaká je, a mě ty náměty moc neoslovují. V české literatuře převládají pocity, popisy atmosfér, ale zajímavý, dravý příběh, to jaksi chybí. Nechci dělat „umělecké filmy“, které získají pár cen, ale do kin na ně nikdo nechodí.