Článek
Text jste psal jako filmový scénář. Kdy jste zjistil, že to je látka spíš pro divadlo?
Za léta, co se věnuju psaní, jsem zjistil, že nejlepší je, když se mu člověk nestaví do cesty, když nechá postavy, aby jednaly samy. V případě filmového scénáře je ideální, když jedna scéna trvá nejvýše tři stránky, pak se divák začne ošívat a chce změnu. A mně se stalo, že postavy setrvávaly pořád na jednom místě, zatímco stránky narůstaly. Nevěděl jsem, co s tím. Ale když jsem to dopisoval, zjistil jsem, že mě omezená jednota času a místa vlastně baví. Jenže to není pro film. A film byl pro mě vždycky to nejlepší médium.
Takže jste se rozhodl pro divadlo?
Ne hned, protože jsem divadlo neměl moc rád. Bylo pro mě místem, kde herci křičí, dupou a tváří se falešně. Ale pak jsem viděl pár představení, kde to herci nedělali, a zjistil jsem, že to, co mi vadilo, nemusí být pravidlem. V Londýně jsem zase viděl scény s krásnou výpravou, jaká se u nás nedělá, měnily se jako filmové kulisy a jejich iluze byla dokonalá.
Také jsem tam viděl strhující představení, která zasahovala diváky svými aktuálními a hluboce lidskými tématy. Byl to zvláště příjemný pocit jít z divadla a několik hodin i dnů v sobě nést ten zážitek. Jako by mi někdo uvnitř otevřel dveře do pokojů, o nichž jsem zatím nevěděl. A tak mě divadlo začalo zajímat.
Co jste se o něm dozvěděl?
Teprve když jsem začal zkoušet, poznal jsem, že divadlo má proti filmu obrovskou výhodu v bezprostřední komunikaci živých bytostí. Ta když se podaří, má obrovskou sílu. Nejspíš zní směšně, že jsem na něco tak samozřejmého přišel až v sedmapadesáti letech, ale zaplaťpánbůh za tuhle mou zaostalost, protože způsobila, že jsem si spoustu věcí ušetřil, abych i v pokročilém věku mohl pořád něco objevovat.
Čím vás divadlo baví?
Daleko větší uvolněností a proměnlivostí. Při natáčení filmu prožíváte permanentní stres ze střetu času a ekonomiky, kdy každá minuta něco stojí. Zatímco v divadle mám dost času na to vést o věcech dialog, zkoušet různé varianty a řešení, což v dnešním filmu skoro nejde.
A to nemluvím o hereckých alternacích jednotlivých rolí, které jsou pro výsledek velmi inspirativní. Těším se i na reprízy, kdy inscenace žije už bez režiséra dál svým životem s herci i diváky. Jsem vodnář, takže mám rád přirovnání s vodou. Každé představení mi připadá, jako když člověk jede svou oblíbenou řeku, pokaždé je jiný stav vody a místa, která důvěrně známe, jsou pokaždé úplně jiná.
Proč jste zvolil právě muzikál?
Víte, když policista v uniformě, jak ho známe z ulice, začne na jevišti tančit a zpívat, přijde mi to krásně nepatřičné a komické. Totéž u lidí s vozíky v samoobsluze. Nakupování jídla je přece vážná věc, u toho se nezpívá, řeknete si. A pak vás napadne, jak jsme směšní, když se bereme při všem tak vážně. Tyhle nepatřičnosti, kontrastující s naší zkušeností, jsou nejen zábavné, ale umožňují nám také vidět naši skutečnost i sebe sama z jiného úhlu, jaksi zřetelněji.
Jaký bude pro diváky váš muzikál?
Jiný, než jaké znají z běžné komerce. Začíná to už u Tomáše Kluse, který neskládá bezobsažnou hudbu, ale zhudebňuje myšlenku. Podobně je tomu i v případě Tomáše Rychetského, jehož choreografie velmi konkrétně přenáší pohybem myšlenky a pocity, přitom má v sobě určitý minimalismus i grotesknost. A pokračuje to obsazením, kde vedle zkušených muzikálových herců jsou na scéně i ti, kteří běžně muzikály nedělají.
Během zkoušení mezi námi, lidmi z různých světů, vznikla pozoruhodně přátelská a důvěrná atmosféra, ve které se pracovalo jako v opravdové tvůrčí dílně. Věřím, že to diváci poznají. Tyto energie film přenést nedokáže, nebo ne tak dokonale jako divadlo, které vzniká bezprostředně tady a teď.
Muzikál je příběhem muže středních let, který prožívá krizi. Je to i vaše téma?
Do značné míry ano. Je to totiž archetypální příběh o muži, jenž si zoufá a myslí, že nutně potřebuje něco, v tomto případě ukradené kolo a rádio, a tak se vydává do světa, jako se vydávali antičtí hrdinové na moře. Prožije dobrodružství, konfrontuje se se světem bezdomovců, setká se s vlastní duší, aby nakonec zjistil, že to, co ztratil, vůbec nepotřeboval.
Zato však našel něco zásadního, niterného, o čem ani nevěděl, že mu to scházelo. Protože se to odehrává v Braníku, kde jsem doma a kde se podobné věci stávaly i mně, je to i můj příběh o hledání lidského štěstí a o tom, co je v životě podstatné.
Ten příběh klade otázky, které nemáme čas a mnohdy ani chuť si položit, ale přitom odpovědi na ně nejsou složité. Jen nám pro ně často chybí slova. Kvantoví fyzici si už dlouho stěžují, že na některé kvantové formulace jim nestačí matematické rovnice a vzorce, že by šly snad lépe vyjádřit formou básně, ideálně haiku. Podobně hudba a pohyb dokážou nést jistá sdělení, proniknout pod povrch našich myslí až do míst, kam žádná slova nemohou. A když je tématem něco tak těžko popsatelného jako lidská duše, pak je muzikál skvělým nástrojem komunikace mezi hercem a divákem.
Takže co vy a divadlo dál?
Určitě jsem se divadla přestal bát, přiblížil jsem se jeho podstatě a přitažlivosti. Ale zatím si neumím představit, co bych v divadle dělal dál. Žiju teď naplno tímhle představením a do budoucna se nedívám.