Režisér Jan Svěrák: Cítil jsem se jako ředitel zeměkoule

Já ho vždycky považoval za úlet. Když se mě lidé ptali, jaký ze svých filmů mám nejméně rád, zmiňoval jsem právě jeho. My se s Janem Slovákem snažili být při psaní Akumulátora hrozně vtipní – a občas to nevyšlo. Není tak učesaný, nepracuje tolik s emocí jako třeba filmy, které pro mne psal táta. Ale čím více času od něj uběhlo, tím víc ho beru na milost. Má v sobě obrovské množství energie a nápadů, doslova jiskří. Kdybych ho natočil dneska, určitě bych se za něj nestyděl.

Ano, měli jsme premiéru na Wilshire Boulevard, což je stejná ulice, kde sídlí Akademie udělující Oscary. Byl tam i známý americký kritik F. X. Feeney, který s námi měl dělat po projekci besedu. Ve stejný den se promítalo rovněž naše Po strništi bos. On oba filmy viděl a dělalo mu problém poznat, který z nich je nový a který ten starý. Říkal, že si nebyl jistý, protože má Akumulátor tak současné tempo, a dobové rekvizity, jako třeba telefon s ciferníkem, považoval za stylizaci. Moc mě tím potěšil.

Dneska už nemáme jen pár televizních kanálů jako tehdy, pohybujeme se ve virtuálním světě. A stejně jako v Akumulátorovi žijeme dva různé životy, jeden ve skutečnosti a druhý ne v televizi jako v našem filmu, ale na sociálních sítích. Hrajeme tam nějaké role a virtuální existence nám může přijít i zajímavější než realita. Z takového umělého světa se nám pak těžko vrací. V roce 1994 jsme nevědomky předpověděli něco, co teď nabylo docela konkrétní podobu. Ten film je vlastně současnější dnes, než byl tenkrát. Možná i to toho amerického kritika zmátlo.

Já miloval trikový film. Vždycky jsem ho chtěl dělat. Takže jsem se na všechna ta filmová kouzla a čáry těšil. Měli jsme docela velkorysý rozpočet. Akumulátora produkovala dnes už neexistující společnost Heureka a po Obecné škole, která byla nominovaná na Oscara, nám věřili. Pořídili dokonce americké počítače, na nichž hodlali dělat triky. Také jsme vyráběli obrovské modely, třeba vnitřku úst ve scéně u zubařky. Nechali jsme vyspárovat skluzy Slapské přehrady, abychom mohli natočit, jak se voda pouští horem, zregulovali jsme Mumlavský vodopád, aby šel na povel vypnout a zapnout, a taky jsme na celou noc zastavili provoz na Nuselském mostě. Dneska by mi to produkce rozmluvila. Byla jiná doba. Těsně po revoluci jsme si všichni mysleli, že Západ do deseti let doženeme, že je jen potřeba do toho pořádně šlápnout. Tak jsme do toho šlápli.

My netušili, jak to bude fungovat. Ta technologie byla v začátcích. Každý záběr se počítal několik dní, než jsme si mohli prohlédnout výsledek. A to šlo o počítače, které normálně řídily rakety s plochou dráhou letu. Bylo složité je vůbec dostat takhle blízko k Rusku, řešilo se to na vládní úrovni. A potom je neustále hlídali chlapi s brokovnicemi. Pro jistotu jsme většinu triků řešili klasicky, postaru, v kameře.

Byl jsem hodně mladý, ještě mi nebylo třicet. Měl jsme plno energie a té moci bylo přeci jen příliš. S kameramanem Frantou Brabcem jsme rozhodovali doslova i o počasí. A já propadl pocitu, že jsem ředitel zeměkoule. Když jsem pak jel z placu domů a rozsvítila se na křižovatce červená, já ji projel, protože jsem byl přesvědčený, že je to chyba produkce. I doma jsem byl nesnesitelný. Tím si ale musí projít každý režisér – aby mohl najít rovnováhu a pokoru. Mně pomohl můj další snímek, Jízda, který byl naopak velmi asketický.

A teď si představte, že moje ambice byly u Akumulátora původně ještě větší! Měl to být film v angličtině, dělaný pro Ameriku. V Los Angeles jsem se seznámil s americkým hercem Tomem Hulcem, který hrál titulní roli ve Formanově Amadeovi, a psal jsem to pro něj. Ale podobně jako u všech jiných mých projektů, které měly vzniknout v angličtině, z toho nakonec sešlo a hlavní roli si zahrál v češtině Petr Forman.

Je, člověk by měl mířit vysoko.