Režisér Jan Novák: Mašínové jsou zvláštní živočišný druh

Novinářské promítání Útěku do Berlína proběhlo v pražském kině Atlas týden před oficiální premiérou.

Dokument – na rozdíl od celovečerního filmu Tomáše Mašína Bratři – na nestrannost, vyváženost nevsadil. Odráží se v něm mimo jiné to, že Novák protagonisty událostí zná.

O jejich činech napsal velmi úspěšnou knihu Zatím dobrý (2004) a získal za ni také prestižní ocenění Kniha roku v rámci Magnesia Litera.

V dokumentu jde se spolurežisérem Martinem Froydou časově ještě za rok 1953, do doby, kdy trojice Mašínové a Paumer již žila ve Spojených státech. Ukazuje jejich službu v americké armádě, ale také jejich celoživotní přesvědčení, že kdysi konali správně. „Nelituji ničeho,“ zní jedna z posledních vět Josefa Mašína, která film téměř uzavírá. Celkově ho představuje jako muže, který dokázal v USA až pohádkově zbohatnout.

Po projekci dostali novináři možnost pokládat tvůrcům Útěku do Berlína otázky, a tak vznikl tento rozhovor.

Viděl Josef Mašín váš film?

Jan Novák: Ano, moc se mu líbil, jak říkal, když jsme spolu mluvili v telemostech. K nám je tedy pozitivní, naopak je dost kritický k filmu Bratři.

A Zdena Mašínová?

Jan Novák: Ta náš dokument ještě neviděla, měla by přijet na premiéru.

Kdy začalo natáčení Útěku do Berlína?

Martin Froyda: Loni v létě, v Kalifornii, kde jsme zpovídali Pepu Mašína. Přivezli jsme si odtamtud jedenáct, dvanáct hodin materiálů. Pak přicházely materiály další: od historiků (Eduard Stehlík a Petr Blažek - pozn. red.), paní Zdeny Mašínové…

V jednu chvíli jsme měli ve střižně asi dvacet čtyři hodin nejrůznějších záznamů. První sestřihy, s nimiž jsme byli dramaturgicky spokojení, měly hodně přes dvě hodiny. Museli jsme se, obtížně, dostat na konečných 98 minut.

Jan Novák: Já bych to hlavně ještě zkrátil…

Co bylo v oněch vystříhaných, zhruba dvaceti minutách?

Jan Novák: Leccos. V podstatě jsme od začátku věděli, že se soustředíme na samotný útěk skupiny do Berlína, že se nesnažíme zachytit celý její příběh, který v sobě nese samotnou podstatu našich, československých dějin. Od toho, že táta Mašínů byl v legiích, budoval jako voják Československo, po to, že za 2. světové války zemřel za vlast…

My se v našem dokumentu záměrně soustředíme na to nejpoutavější z celého příběhu jeho synů: na dobrodružství útěku. K němu jsme s Martinem přidali retrospektivní linie, jež vysvětlují, proč se před ním, ale i po něm chovali tak, jak se chovali.

V dokumentu jsou vedle rozhovoru s Josefem, jenž stále žije, rovněž rozhovory se zesnulými: Milanem Paumerem a Ctiradem Mašínem. Kde ty vznikly?

Jan Novák: Pocházejí z doby, kdy jsem dostal zadání natočit portrét bratrů Mašínových v rámci televizního seriálu GEN. Tehdy jsem musel vše vměstnat do třinácti minut…

I tehdy ovšem vzniklo asi dvacet hodin materiálů. A během tohohle natáčení se stala i příhoda, která je pro Pepíka až typická. Dohodli jsme se, že dorazí k německému nádraží Uckro, kde proběhla v roce 1953 velká přestřelka. Měl se tam setkat se sestrou Zdenou a vyprávět jí, co se tam tehdy stalo.

Pepík mi ještě před natáčením říkal, že ho máme na dva dny, že pak musí vypadnout. Jenže vzápětí vypukla stávka na německých letištích, bylo jasné, že dostat se letecky z USA do Uckra bude hodně složité.

Dorazil?

Jan Novák: Samozřejmě že ano. Já jsem ani nepochyboval, že by tam nebyl, jak slíbil. Věděl jsem, že i kdyby si měl vzít helikoptéru, dodrží, co slíbil. To je Pepa. Nakonec dorazil na místo ve sporťáku, tehdy mu bylo 86. 

Dva dny natáčel, úplně jsme ho vyšťavili, pak sedl do sporťáku a vyrazil směrem Mnichov, kde vzápětí koupil jednu firmu.

Ještě vás vrátím k vašemu dokumentu, výpovědi Milana Paumera. Ta vznikla kde?

Jan Novák: Byla natočená pro projekt Paměť národa. Jde o archívní záležitost.

Martin Froyda: Stejně tak jsme pro film nakoupili německé materiály, od televize ARD, aby vznikl ucelený pohled na událost.

Pane Nováku, vy jste se k Mašínům dostal opravdu velmi blízko. Litují podle vás něčeho? Někoho?

Jan Novák: Litují? V dokumentu zaznívá věta: Mašínové jsou zvláštní živočišný druh. Tak k nim musíte přistupovat…

Já jsem se k nim jinak dostal v devadesátých letech. V době, kdy jsem psal knihu s Milošem Formanem. Létal jsem za ním z Chicaga do Connecticutu, kde žil. Jednou jsem dorazil a on mi řekl: dneska nebudeš spát. A dal mi knížku Jenom ne strach od Oty Rambouska. Je tvořená z velké části z přepisu záznamu, který Mašínové a Paumer – hlavně tedy Ctirad a Milan – udělali v roce 1955 na Floridě.

Čtení je strhující ve své konkrétnosti. Hodně jsem z něho následně vycházel při psaní své knihy Zatím dobrý. Kvůli ní jsem ostatně také s Pepíkem mluvil poprvé. Následně jsem potkal Zdenu a Radka.

Dal byste jim státní vyznamenání?

Jan Novák: Vyznamenání pro ně neřeším, rozdávají si je většinou starci…

Ještě vás vrátím k té lítosti. Máma bratrů zemřela ve vězení. Jejich sestra Zdena byla také týdny ve vazbě. Ani toho nikdy nelitovali?

Jan Novák: Brali věci tak, jak jsou. Pepa v dokumentu říká: můj táta byl Němci mučený, ukazovali mu mámu ve vězení, ani to ho nezlomilo. Takhle měli Mašínové nastavenou laťku života od dětství. Byli vojáci…

A jen pro zajímavost, jak je život pestrý. Zdena Mašínová nikdy za bratry neodešla, i když později i mohla. Její největší láskou byl muž, který učil marxismus-leninismus na FAMU. Byl to navíc žid, jenž se skrýval celou 2. světovou válku, aby přežil. Věděl, jaké to je, když po vás všichni jdou.

Mašínové přesto stále dělí Česko. Jak si to vysvětlujete?

Jan Novák: Sám nevím. Asi je to důsledek zkresleného pohledu na 50. léta, který v Česku stále je. Jako společnost to nemáme ujasněné, zpracované. Zapomínáme na to, že tu tehdy probíhal krutý třídní boj, brutální kolektivizace, znárodňování. Statisíce lidí trpěly, jiní páchali sebevraždy, byli vraždění, posílaní do lágrů…

Mašínové patřili k těm, kteří chtěli se zlem bojovat. Doufali, že budou mít šanci vše změnit, že budou moci bránit svobodu své země jako jejich táta. Vezměte si k tomu, kolik jim bylo: 19 a 21 let. Byli mladí, věřili v lepší svět.

Martin Froyda: Je obecně škoda, že podobné filmy nevznikly dříve. Možná i kvůli tomu trvá tahle rozpolcenost společnosti.

Přijeli někdy Mašínové do Československa, Česka po sametové revoluci?

Jan Novák: Ne. Josef byl ale v Bratislavě, na sympoziu. Seděl tam vedle Milana Paumera a říkal: kdybych ti tehdy dal, tak tu nejsi (ve skupině byla dohoda, že v případě hrozby zajetí se mohou vzájemně zabít - pozn. red.)…

O Česku ani jeden z nich nechtěl slyšet. Jednou jsem seděl s Pepou na pivu v Mnichově. Přemlouval jsem ho, aby zajel na pivo do Čech, že je tam lepší, že po dálnici jsme tam rychle. Absolutně to odmítal… Nikdy se nesmířil s tím, jak to tady po sametové revoluci vypadá.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Zatím dobrý: Mašínovi a největší příběh studené války - Jan Novák