Režisér Jan Hřebejk: V Pelíšcích jsem udělal nejmíň chyb

Z natáčení jsem měl dobrý pocit, ale že to bude až taková pecka, jsem samozřejmě nevěděl. První náznak přišel na premiéře. Tenkrát ještě nebyly multiplexy s obrovskými sály. Jedním z premiérových kin byla Lucerna, kam se pochopitelně nevešel počet diváků, kteří měli film vidět. Promítalo se proto dvakrát po sobě ve stejný den. Bylo zvykem, že na ten podvečerní čas byli pozvaní členové štábu se svými příbuznými a teprve potom začala slavnostní premiéra se vším všudy.

Moje sestry šly tedy na první promítání a já je o pauze nemohl najít. Když skončila večerní projekce, zjistil jsem, že zůstaly i na ni. Přitom opičí láskou vůči mně netrpí. Tehdy jsem si uvědomil, že když má někdo chuť vidět ten film dvakrát po sobě, bude divácky fungovat. Nikdy ale nemůžete vědět, jestli dílo vydrží i s odstupem času.

To se právě nedá tak úplně jednoduše říct. Je to věc chemie, něčeho těžko postižitelného, nevypočitatelného. Není to šikovností jednoho člověka. Musí se povést víc věcí najednou, a ještě se to musí trefit do konkrétní doby. To se povedlo a je to pro nás samozřejmě velká radost.

Vesměs jsou to věty, které Petr Šabach (autor knižní předlohy) a Petr Jarchovský (scenárista) někde odposlechli. Přispěli ale i herci, zejména Bolek Polívka nebo Stella Zázvorková. Právě od nich pocházejí hlášky „Bude to stačit, myslíš?“ nebo „A skláři nebudou mít co žrát“. Vznikly improvizací přímo na place. Hlášky z Pelíšků mám rád nejen proto, že jsou dobré, ale i proto, že znám a mám rád jejich autory. Na diváky tak dobře fungují nejspíš právě díky tomu, že nejsou umělé, přinesl je sám život. My je akorát šikovně uplacírovali.

Když jsem scénář Pelíšků konzultoval s režisérem Jiřím Menzelem, řekl mi: „Film nemusí mít příběh, ale pak se tam musí všechno povést.“ Protože příběh pochopitelně táhne. Například můj film Musíme si pomáhat je založený na silném příběhu. Stačí pospojovat záběry a funguje to. Ale v Pelíšcích o příběh nejde. A proto každá scéna, která nebyla přesně dokonalá, musela jít pryč, jinak by to mohla celé zbořit.

Říkám, že je to film, v němž jsme udělali nejmíň chyb. Jsem strašně rád, že jsem ho dělal. Má v sobě humor, který se dotýká srdcí lidí. Rok 68, který tematizuje, v sobě nese trauma, hořkost, ale i nostalgii a naději. To všechno se tam promítlo a zapůsobilo na diváky více generací. Ale zpět k vaší otázce: každý náš film je niterný.

Synovi je třináct let, dceři jedenáct. Pelíšky samozřejmě znají, ale žijí trochu jinou kinematografií. Máme hezké vztahy, ten film se jim líbí. Kdybyste jim ovšem dala vybrat mezi Pelíšky a filmem Joker, Pelíšky by nevyhrály, což je podle mě naprosto v pořádku.

Byla to mezigenerační práce. Na place se potkali herci všech generací, včetně dětí, společně jsme diskutovali. Natáčelo se přesně třicet let po okupaci, společně jsme debatovali o asociacích, které se nám k těm událostem vážou. Leccos z těch debat se do filmu dostalo. I to může mít svůj vliv. Mám radost, že jsou Pelíšky filmem, u nějž se o Vánocích sejde celá rodina a společně vychutnává pospolitost, rodinnou pohodu. Snad je to i díky dobré atmosféře při natáčení, která se do filmu otiskla. Nevznikal těžce, ačkoli se dotýká traumatické události našich dějin.

V době revoluce jsem byl ve čtvrtém ročníku FÁMU. Přenesl se na nás optimismus té doby. Užili jsme si sametovou revoluci, byli mnoha věcem nablízku a také obsadili stěžejní místa filmového průmyslu. Moji vrstevníci nebo o pár let starší spolužáci z FÁMU zaznamenali první velké úspěchy.

Listopadová euforie ale opadla a člověk viděl, že tu komunismus napáchal větší škody, než jsme tušili. Radosti, která mě naplňovala v porevolučních letech, už v sobě nemám tolik. Ale pořád ještě dělám přesně to, co jsem chtěl dělat, když jsem šel na FAMU.

Do kinematografie stejně jako do života vstoupil kapitalismus, který půvabně charakterizoval Jiří Suchý: „Je lepší než socialismus, ale horší, než jsem čekal.“ Marketing má navrch. Už naše Pupendo z roku 2003 byl film, jehož reklama stála víc než výroba. Dnes je těžší film prodat a dostat do kin. Natočit ho můžete s trochou nadsázky na mobilní telefon, získat důvěru producentů už tak lehké není.

Producentka Tereza Kopáčová, která je také mojí kamarádkou z FAMU, měla čuch na zajímavý fenomén. Pro televizi je přínosné produkovat série, což nemusí být nutně seriály. Vymyslela formáty, které umožňují dělat individuální filmy pod hlavičkou série. Každá z epizod je jiná, dohromady ale tvoří celek, který je možné definovat jedním mottem.

Tereza mi dala přečíst dva nebo tři scénáře a já si vybral tenhle. Stojí a padá s ústřední dvojicí, do níž jsem navrhl Mirka Krobota a Elišku Křenkovou. Mirek na to kývnul, ovšem s tím, že bude mít čas až za rok. Nevěděl jsem, jestli to není forma elegantního odmítnutí. Když jsem se ujistil, že ne, shodli jsme se s Terezou, že na něj počkáme. Myslím, že jsme udělali dobře, jeho spojení s Eliškou je skvělé.

To mě těší. U ní bylo samozřejmě unikátní, že jí tam hrál Vladimír Boudník a je to natočené přímo v Automatu Svět. Věra Chytilová patřila k tvůrcům, kteří mě utvářeli, podobně jako třeba Jiří Menzel nebo Miloš Forman. To byly a stále jsou moje velké vzory.

Může se vám hodit na Zboží.cz: